-
Bogota vs Sasaima
Prosinec 2014. Tři týdny se toulám Kolumbií a nestačím se divit a ptát se sama sebe, proč jsem se sem nevydala už dřív…Je to tak jiný oproti Peru a přitom v něčem tak neuvěřitelně blízký. Vnímám tu ještě větší kontrasty. Poprvé jsem ucítila strach z lidský zrůdnosti, když jsem se setkávala s vojáky ozbrojenými samopaly. Kontroly jsou rozesety po celý zemi, v zapadlých končinách, ve městech i na vesnicích. Bogota je pravá džungle, první město, ve kterým nejsem schopna se zorientovat a ani nechci. Nikdo se tu neorientuje, ve večerních hodinách se nevychází. Po ulicích se toulají zdrogovaný přízraky, ochlastové, bezdomovci. Město je špinavý, sevřený v horách vysoko, má svý kouzlo, fascinuje mě. Obchod s drogama, narkomafie, zdecimoval celou zemi.…
-
Kiva
Kdysi dávno byl oheň duchem, jež sjednocoval naši rodinu. Dnes Kiva opět volá sestry a bratry, aby se sešli kolem ohně. Srdce Matky země tepe nám na dosah Indiánky šustí sukněmi flétny sténají vzduchem poletují lístky tabáku Sešli se zde domorodci nejen z Kolumbie, ale i vůdčí spirituální postavy z Mexika, Chile a Peru. Přijeli uctít naši velkou Matku, vzdát jí díky a sjednotit své síly pro budoucí vývoj planety a celého lidstva. Srdcem budoucí harmonie nastolené na Zemi je společná modlitba, spirituální práce, která vytříbí myšlenky a vize, jež se budou manifestovat konkrétními činy. Už není času nazbyt, s každým rokem se vše přiostřuje, lidé propadají konzumu, globalizace zanáší…
-
Park Cajas
Cajas je národní park poblíž ekvádorského města Cuenca. Neznámý druh divočiny, horské pásmo tropické, s průměrnou teplotou 4 stupně šplhá až k 5000 m.n.m. Země plná skřítků, jezer, ojedinělých živočichů a neznámých drobných kvítek. Pampelišky, kopretiny, sasanky vykukují z mechových trávníků a na odiv dávají jen své květy. Aby jim nebyla zima, mají nožky zachumlaný v zemi. A trávníky jsou taky pohádkový, se vzorem zelených mini kvítečků, lehce pruží na dotek jako by byly z uměliny. Jezera ledová, průzrační, řasnatá i bahenní. Jo tak, odtud pochází rákosníček – rákosové jezero speciál. Vítejte v místním lese. Tenké křivolaké stromky připomínají zdřevěnělé liány, ale na konci je zdobí jehličnaté koruny porostlé mechem.…
-
Quito
Je tu úplně jiná atmosféra než v Limě. Připomíná mi bolivijské La Paz. V horách mezi zelenými kopci se ulice zvedají do výšin, místní mají hbité nožky přizpůsobené terénu. Ani uličky se nemohou roztahovat do širokých bulvárů, jaké má Lima. Vše je stísněnější, o to přátelštější. Lidé na mé otázky neodpovídají stručně po evropsku, nýbrž se mně ujímají jako ztraceného děťátka a za ruku mě vodí ulicemi, přisedají si jako by nic ke stolu, vyptávají se. Bělostná architektura se krčí při zemi, katedrály ani baziliky si netroufnou na nebeský dotek. Šeptají: Přeci jenom jsme zemí křesťanskou, pokornou z 95%. Zato uvnitř nám to pozlátko vynahradí- zrcátka, blýskátka, zlatouši a pod tím vším dřevo a oprýskaní svatí, kterým padá…
-
Ve skluzu
Jsme ve skluzu a to tak, že hodně. Stres je dobrý motor. Diego má místo rukou štětce a zachází s nimi tak obratně, že žasnu a nestíhám se divit. Já se patlám s jednou maličkostí třeba dvě hodiny, zatímco pod rukama mistra během pár vteřin vznikne rostlina roztodivných barev a tvarů, která vábí pozorovatelovu představivost do bujného světa amazonského lesa. Má úcta, pane malíř. Již nastává den D. Diego se dostává do varu, povinnosti se valí ze všech stran, telefonáty, mise, koordinace, shánění lišt na rám, domlouvání stěhováka na převoz obrazu, vypůjčit kladívko, sehnat číslo, ach, došel kredit, zkoordinovat se s kurátorkou výstavy, měřit, rýsovat, zatloukat, hlavně se neprokecnout, že ten největší obraz…
-
Enrique vypráví
„Enrique,“ vyzvala jsem ho, „vyprávěj o mocných kuranderos.“ Enrique si povzdechl. „Máš na mysli tzv. curiosos z dávných dob, zvídavý bytosti, kteří se proměňovali v říční stvoření, nořili se do kalných vod a kráčeli kilometry pod hladinou, aby se opět vynořili bez jediné kapičky vody v cílovém místě. Někteří se dokonce po dně přemisťovali pomocí zvláštních vozidel. Vlastnili plovoucí ostrovy, na kterých z rostlinných podloží vyrůstaly obří stromy, a pod nimiž se to ve vodě hemžilo hady, prastarými rybami, delfíny.“ Enriqueho oči se zabodávaly do ohně a prostupovaly plameny, jakoby z nich četly všechnu pravdu světa. Najednou se na mě opět zadíval. „Plavil jsem se na takovém ostrově, když mi…
