Quito

Je tu úplně jiná atmosféra než v Limě. Připomíná mi bolivijské La Paz. V horách mezi zelenými kopci se ulice zvedají do výšin, místní mají hbité nožky přizpůsobené terénu. Ani uličky se nemohou roztahovat do širokých bulvárů, jaké má Lima. Vše je stísněnější, o to přátelštější. Lidé na mé otázky neodpovídají stručně po evropsku, nýbrž se mně ujímají jako ztraceného děťátka a za ruku mě vodí ulicemi, přisedají si jako by nic ke stolu, vyptávají se.

Bělostná architektura se krčí při zemi, katedrály ani baziliky si netroufnou na nebeský dotek. Šeptají: Přeci jenom jsme zemí křesťanskou, pokornou z 95%. Zato uvnitř nám to pozlátko vynahradí- zrcátka, blýskátka, zlatouši a pod tím vším dřevo a oprýskaní svatí, kterým padá strop na hlavu. A lidé jsou šťastní a to je hlavní. Snad je to i tím, že jsou tak blízko Bohu, pod nebem, které mohou obdivovat každý den se sluncem na tváři.

Doprava funguje, žádný splašený kombíky, nikdo netroubí jako šílený, nezávodí. Snad jen ty trolejbusy jsou lehce přeplněný. A když si dáte kávu s mlékem, cvrknou vám na dno hrnku cosi černého a zalejou to 3 dcl horkého kravského, takže se vrátíte zpět do školkových let.

„A to cestuješ takhle samotinká? A to ti není líto rodičů? Co máma, žije? A táta? Máš sourozence? Kolik? Kolik jim je? Aj, to si nedovedu představit, že by mě moje děti takhle opustily! Ale to už je naše kultura, máme to v krvi, dokud se děti neprovdají, tak jsou pod sukýnkou a někdy je to na celý život.“

Aha, takže tady se život zredukoval prakticky na dvě alternativy: mamka nebo manželka. Přijde mi to trochu smutný, nezdá se vám? Jo jo, je skvělý, že se ve stáří postarají o rodiče, ale co ten mezičas, když jsou plní síly a životních vizí a rodiče nejsou starouškama, to by se mohli pochlapit a něco podniknout, co vy na to?

„Jo,jo“ Ale i tak vám závidím, jak držíte při sobě. Rodiny se pravidelně scházejí- tetičky, kmotřičky, dědoušci, snachy, neteřinky, bratranci, strejdové přes tři kolena, kočky a psi ze sousedství. Tomu říkám radost ze sdílení.

“A co vy, vy to neděláte? A jak teda žijete?“ nechápavě nadzvedne obočí paninka.

To máte tak …a paní zají vydatnou snídani (kafíčko, papájový džus, bagetku) pohárkem připomínající puding se zmrzlinou. „Ale kdepák, tohle je vajíčko na hniličku!“