Park Cajas

Cajas je národní park poblíž ekvádorského města Cuenca.

Neznámý druh divočiny, horské pásmo tropické, s průměrnou teplotou 4 stupně šplhá až k 5000 m.n.m. Země plná skřítků, jezer, ojedinělých živočichů a neznámých drobných kvítek. Pampelišky, kopretiny, sasanky vykukují z mechových trávníků a na odiv dávají jen své květy. Aby jim nebyla zima, mají nožky zachumlaný v zemi. A trávníky jsou taky pohádkový, se vzorem zelených mini kvítečků, lehce pruží na dotek jako by byly z uměliny. Jezera ledová, průzrační, řasnatá i bahenní. Jo tak, odtud pochází rákosníček – rákosové jezero speciál.

Vítejte v místním lese. Tenké křivolaké stromky připomínají zdřevěnělé liány, ale na konci je zdobí jehličnaté koruny porostlé mechem. Mech je pánem lesa. Pokrývá balvany, prorůstá kůrou stromů, proplétá se mezi kořeny a ty zas mezi sebou. Vše zbarveno do zelena. Vlhkost a chlad a hobití očka pokukující zpoza kamenů, čekají až budete nepozorní, aby vás svedli z cesty. Jsou to bytosti kující pikle a já nemám chuť se tu moc zdržovat, abych tady nezdřevěněla jako mnozí jiní zvědavci…

Nádech. Jo, počmáraný nebe, to miluju. Buší mi srdce a ztěžka dýchám, obzvlášť v kopci.

Na zastávku se dokodrcá prvotřídně nejhorší bus, kterým jsem, kdy jela.

„Čauu, tak jsi taky prežila! Uz jsme tě chtěli oplakat,“ zahalekali na mě dva týpci.

„A co vy, horolezci, jaký to bylo?“

„No, tak ekvádorská středně těžká stezka se ukázala být vrcholem horolezectví. Chvílema šlo o život.“ Oba dva se potutelně usmívají.

„Tak to jsme si to dobře rozdělili: mexičtí inženýři v polobotkách s foťáčkama dali okruh kolem jezera, já prošla celý území a vy jste se rozhlídli z nejvyššího kopce.“

Řidič řadí a my surfujeme a i se sedačkama přistáváme na podlaze. Oukej, takže ještě pořád jde o život!