Sundra

Zpráva se roznesla královstvím a aktivovala všechny do pohotovostního módu. Proběhlo pár pokusů o “mírumilovné” vyjednávání, carevna však běsnila jak sedmihlavá saň. Snaha o řešení situace dialogem ve skutečnosti vypadala tak, že ona, perfektně nalíčená a naparáděná, jak už dlouho ne, chrlila dvě hodiny své argumenty o tom, jak byla všemi poddanými zneužitá, tělo jí vibrovalo, vzduch houstl, zatímco její miláček ustavičně odkrkával (ovšem ne aby čistil její zasviněné pole, nýbrž auru poddaných). Carevnino zranění z dětství, o kterém ráda mluvila a ospravedlňovala jím tak své výstřelky v temperamentu, bylo tak bolestné, že jakékoli překročení jejích osobních hranic, které sama nijak neřešila, způsobovalo mega gigantický amok. Carevna někdy už předem…

Bylo nebylo, za devatero moři a žádnými horami, ba ne, za tou velkou vodou na místě, kde je vše placaté, jako čerstvě připravená tortila, tam, kde kdysi dávno přistál asteroid a už nevratně změnil ráz krajiny a navždy dějiny planety Země, tam vládla jedna carevna. A nebyla nijak zlá, ani podlá. Prostě jen do sebe zahleděná a tak nějak, no, sobecká. Ona si to o sobě samozřejmě nemyslela, naopak, považovala se za jedinečnou vládkyni svých poddaných. Zahrnovala je dary a svou přízní, rozdávala své staré děravé, plesnivé róby, zbytky od večere, různá cingrlátka, to vše ve jménu hojnosti. A tak ji lidé měli rádi. I když se proslýchalo, že čas…