Sedím v krásné kavárničce s klimatizací a výhledem na hlavní Tulumskou třídu, která se stává každým rokem rušnějším. Tulum je vskutku bizarní místo. Často se sama sebe ptám, jak je možné, že jsme tady zakotvili. Ale s kovidem to dává stále větší smysl. Tady jako by neexistoval. Nikdo se o něm nebaví, nikoho nezajímá, a snad na něj ani nikdo … Vypadá to tak, ačkoli to asi nebude skutečné. Ale realita je jaksi v úpadku. Snažím se ji pochopit, dohnat, poskládat v hlavě do celistvé skládanky, ale ona se mi rozpadá, proměňuje, uniká mi mezi prsty. Má mysl by se chtěla nabažit argumenty, fakta a názory, ale je to příliš…