Pátek 13.

Pátek třináctého. Člověk už se nad tím ani nepozastavuje, je to přežitá pověra. Dostávám menstruaci a to je pro mě jasná stopka. No tak si v práci obložím židli polštáři, uvařím si kotel čaje a budu háčkovat jako každý den. Aspoň k něčemu je tahle práce užitečná. Pohyb zápěstím, tak na to se tak maximálně vzmůžu. Kumba má odpoledne fočus, probleskne mi hlavou, z toho radost nemám. Vedro, betonový tvrdý tribuny, který si polštáři neobložím a ještě spousta známých tváří, se kterýma se budu muset socializovat, i když bych nejradši zalezla do temné jeskyně.

Před tréninkem jdeme ke kamarádce domů, neb je na cestách a my se jí staráme o nenažraný králíčky. Je vedro. I ušáci to bojkotují a povalují se jak chlupatý hroudy v kleci, ne a ne se nechat vyvenčit. Po obědě přichází obvyklá touha. Mmm, dala bych si čokoládu. Úplně by stačil čtvereček kvalitní hořké čokolády, kterou samozřejmě nemám. A naneštěstí mé dny mé touhy ještě násobí. Začnu drze prohledávat cizí ledničku. Všude samý lektvary, pilule, kraviny. Kámoška čarodějka. No a hele, v mrazáku pytlík s kostičkami kakaa. Do mysli se vkrádá myšlenka, kterou hned zaženu. Vezmu si malý kousíček a zjistím, že mě dost uspokojuje, a tak šáhnu ještě po jednom větším. Kumba je naštěstí zaneprázdněný zabíjením much. Chci si dát ještě chvíli nohy nahoru, ale nějaký vnitřní impulz mě vykopne. Jedem na Deportivo!

Tulumské polorozpadlé podlideportivo, obří sportovní areál, plný různých hřišť a zařízení, kde hrozí, že ujdete k úrazu dřív, než si naženete nějaký svaly. Jsme tu brzy, je echt vedro. Schovávám se do stínu betonové tribuny a snažím se uvelebit. V tom Kumba, že se musíme pro něco vrátit do auta. S nechutí ho doprovodím. Po cestě zpět mně začíná být špatně od žaludku a přistihnu se, že nějak špatně vidím. To je divný. Moje mysl se toho chytí a rozjede zatím kolotoč nápadů, s čím bych se měla jít vyšetřit od očaře přes tlak a nedostatek vitamínů. Než dojdu k tribuně, tak už je mi fakt hodně na zvracení a jde na mě slabost. Mám pocit, že mám zrychlený tep a zároveň mi mravenčí končetiny. No co to je? To na mě něco takhle rychle leze? Tak intenzivně? A z čeho je mně tak špatně? Vždyť jsem měla jen salát a quesadilly…a…a ještě…no ty vole! To je v háji…Začíná mi vše docházet…důsledek mého nekontrolovaného labužení…No tak to si děláš srandu, Sandro! Moje mysl osciluje mezi zoufalstvím, panikou a totálním výtlemem. Ale zatím se vše zhoršuje a já přemítám, že jídlo a medicína není dobrá kombinace a že bych se měla možná vyzvracet. Ale kde? Uprostřed sportovního parku, když se nemůžu ani hnout? Popravdě nemůžu ani otevřít oči. Ha ha! Tak řídit dnes určitě nebudu. Snažím se poslat s.o.s.zprávy ségře a pak taky Kareenovi, ať si pro mě hned přijede. Íú íú íú, tlapková patrola na Deportivo! Kareen hned nemůže, budu si prý muset počkat. Počkat? No ty kráso…už teď uběhla celá věčnost a čas se nikam nehnul. Kareen se mi přes zprávy tlemí, ví, že nejsem žádná experimentátorka. Ptá se mě, co jsem si dala a mně dochází, že vlastně nemám ani tucha. Cha cha. A tak píšu zahanbeně kamarádce: „Prosím tě, co je v tom kakau, co máš v mrazáku? Prosím tě, hlavně mi to řekni!“ Íú íú íú, tlapková patrola pátrá po důležité informaci, neb zoufalá mysl doufá, že to asi může změnit něco na tom, jak mi je. Třeba to byla jen tráva, to by bylo fajn, utěšuji se. Ale kamarádka neodpovídá a já hledám záchytný body v realitě. Přeci tady nebudu tripovat! Kareen mi zatím píše: „Zkus se do toho uvolnit.“ Přítel na telefonu. No super. Akorát, že můj syn tady s dalšíma 30 prckama běhá za míčem a když se rozhlédnu, tak, kam až oko dohlídne, je to jeden velkej fotbalovej trénink. No potěš, a já se tady zatím rozpadám. „Najdi si nějaký strom,“ nabádá mě Kareen. Strom. Jo, to zní jako první užitečná informace. Vím o jednom dobrým stromě. Akorát že musím přejít celý Deportivo. To zvládnu. To musím zvládnout. Přeci to nebude horší než zůstat tady.

Zvedám se a kupodivu zjišťuju, že i když se mi realita různě přelívá, smršťuje a zostřuje, můžu chodit. No to je ostuda! Hází mi tam moje věrná družka, jako by to nestačilo. Taková hanba! Fuj!! Slyším hlasy ve své hlavě, co se mě snaží namotat na známý vzorce. Ale je tam i další hlas, klidný, říká: „Sandro, vše je v pořádku. Dala sis nevědomě medicínu. Není na tom nic špatného. Tak s ní buď, stejně už to nezvrátíš.“ Já se zatím vznáším deportivem a v dáli vidím ten nádherný obrovský strom z avataru, ze kterého se spouštějí desítky lián jako zdřevnatělé proudy vody, s kořeny šplhajícími až do koruny, snad spojující zemi s nebesy. Zalézám do jeho kmenu, kde je malé hnízdečko, které jako by už na mě čekalo. Uvolňuji se a oddávám se síle neznámé medicíny. Proudí mnou život, stejně jako vším ostatním, jsme propojení a jediné, co mi brání to plně prožívat je má mysl, která jednou za čas vykouzlí nějakou smyšlenku plnou paniky. Zírám, jak se stále jen zaobírá minulostí nebo pospíchá do budoucnosti a ani za boha se mnou nechce spočinout v přítomném okamžiku. No jo. Jsem přítomná, jen když je zticha, když nepindá. Vychutnávám si prostotu bytí. Realita je plná křiků z okolních hřišť a zrychlených kroků kolemjdoucích. Ale já se cítím v bezpečí a nechávám se hýčkat krásným stromem, který mě láskyplně objímá. Najednou začne blízko batucada, hodně intenzivní bubnování a to je mi nepříjemný. Nevím, co s tím, jak se do toho uvolnit. Zničehonic začínám jemně zpívat a můj hlas jako by vykouzlil ochranný plášť a zároveň bublinu, do které neproniká žádný venkovní zvuk. Cítím se doma. Tóny putují prostorem jako dlouhé stuhy, po ktrerých se mohu sklouznout a nebo třeba vyšplhat do výšin. Cestuji vnitřní krajinou a žasnu nad krásou lidského hlasu. Tu náhle další kopanec. Koukám na mobil a dochází mi, že už by měl přijet Kareen. Loučím se svým novým starým přítelem a vydávám se na další putování.

Deportivo žije. Lidi jogují, venčí psy, děti i důchodce. A já jdu. Vzpřímená. Vnímám každé mávnutí křídel, každé mrknutí oka. Ach bože, tolik života všude! Vidím zdáli Kareena, naše pohledy se setkají a oba vypukneme smíchy. Mám chuť se schovat, ale je mi fakt krásně. Paradox lidké existence. Potkávám kamarádku a spontánně se jí vrhám do náruče. Obě propukáme v smích, když ji zašeptám o svém malém dobrodružství. „Vychutnej si to, zlato!“ Dává mi polibek na čelo a já si konečně zalézám do bezpečí auta. Okamžik, po kterém jsem tolik toužila a přece se nic nezměnilo…Zapadající slunce. Zlatá hodina. Přes okýnko uhánějícího auta vypadají ulice Tulumu chaoticky. Rush hour. Klaksony troubí, motorky se proplétají, dítě si kouslo blaženě do banánu, támhle čůrá pes, dvě puberťačky se tlemí a otáčí za nějakým típkem, pan s pupkem něco nadává, kočka panikaří, my házíme myšku, Pozor na rozptýlenou cyklistku!, vůně prachu, barvy podvečerní oblohy, všepozorující luna…přistihuji se, jak pláču…moje srdce přetéká vděčností, ta se dere na povrch a vylévá se v teplých kapkách do světa. Vidím lidstvo ve svém denním lopotění. Vidím špínu, násilí i rozkoš. Cítím to ve všech svých buňkám. Intenzitu života. Pestrobarevnost všech možných prožitků a zkušeností. Cítím, že takhle to je naprosto v pořádku. To, kde právě jsme. Se všemi válkami, drancováním i utrpením. Ale i s druhou stranou mince. Jsme tady a tak je to dokonalé.

…

V pralese nastává klid. Spočinutí. Dotýkám se hluboko uloženého smutku, na který už jsem se dlouho nedívala. Chce sem, na papír. Rodí se básně a vhledy. Přichází píseň a já beru kytaru. Nahrávám. Čas se vleče, už dávno nastala noc. Vnímám obrovskou únavu. Najednou si vzpomínám, že jsem si loni s poslední medicínou slíbila, že na den žen to zopakuju. Že by bylo fajn aspoň jednou za rok uklidit svůj vnitřní prostor s malou pomocí. A hele, den žen už byl a já neuklízela. A hele! Ještě jedna vzpomínka asi měsíc stará vytanula na mysli: „ Koči, nemáš hořkou čokoládu? Mám na ni strašnou chuť!“ „No nemám. Teda vlastně mám, v mrazáku, ale to si určitě nedáme. Víš co, není to jen kakao. Někdo to tady nechal, ani nevím, co v tom je…“