Tecpatánské třesky

Navštívil nás pan prezident, nás prosté lidi z Tecpatánu, tropického Maconda. Bílý klučík, muž bělejší než Evropan v úplňku, vládne Chiapasu zhůry, mexickému státu s nejvyšším zastoupením indiánské krve. Nu což, já na rasy nevěřím, ať rozdíly nás sjednotí. Nicméně tisíce bilbordů rozesetých podél cest a na okrajích vesniček s albínem ulízlým a nezdravě vyhlížejícím v obětí s prostým lidem, dětmi za zády, hlásajícím proměny a rozkvět, budí ve mně rozpaky a podezření. Nevěřím mu, nevím proč, je to jen politický kolotoč.

A tak je tu, pan prezident, snesl se z nebes  a prach nás pokryl a rozvířil emoce poddaných, za vískání a výkřiků a stovek přihlížejících sestoupil na zemi. Je to velká věc, poprvé nejsme s K. ve středu pozornosti, ale i tak vyčníváme z davu.

„To je naše šance, potřebuju jen potřást mu rukou a nadhodit, že bych prosil o audienci.”

K. se tetelí, zamířil na cíl. Jak býk v aréně spatřiv rudý praporek. A jde si za svým, prodírá se davem, už mu podává ruku, ale není čas na slova, ani dýchat nestačí a ten panáček usedá do obrněné escorty a… Další bod na trase:  předání hraček ke dnu dětí na druhém konci města.

K. naskakuje na svou zablácenou Kawasaki, já za ním vlaju v údivu. Zastřešený stadion, naplněný k prasknutí vřeštícíma maminkama a jejich hemžícíma se ratolestma aplauduje panu prezidentovi k příchodu. Dvě věty, jeden úsměv, tisíc blesků světélkujících halou.

Toť vše? Hodiny čekání kvůli dvou minutkám? Teď nebo nikdy! K. dává zpátečku, kličkuje mezi kočárkama, obchází gorily u dveří, volí plán B: trasu do zakázaného prostoru. Já za ním, sotva vím kudy kam, však to už ochranka na mě pomrkává a ukazuje:

„Tvůj compañero prchl tudyma.”

„Díky!“

Jsme u džípu právě včas, chystá se nasednou do černého bouráku a K. neváhá, prodere se ochrankou:

„Dobrý den, jsem K. K. a zastupuji neziskovou organizaci Nomads United, rád bych vás požádal o schůzku.”

„Samozřejmě, vyřiďte to s Carlosem, mým sekretářem.”

Jo! Jo! Jooo! Máme kontakt, propocený košile a úsměv až za ušima.