Ženám

Člověk by si myslel, že už má vyřešeno, že je dokonáno a je čas si ustlat za pecí. Ale život, ten se panečku jen tak nezastaví, stejně jako země se nepřestane otáčet. A tak jednoho krásného dne přišla nabídka na ceremonii. 

Háčkovala jsem jednu ze stých kabelech a hlavou se honily myšlenky, když v tom šéfová prohodí: „Hele, Sandro, víš, že na den žen budou dělat ceremonii s jednou abuelou wixarika?“ Já,mmm, hmm, něco jsem zaslechla, ale ceremonie, to už mám za sebou, ušklíbla jsem se. „Ty snad půjdeš?“, ptám se šéfky. „Letos den žen vychází na sobotu, tak to je dobrá příležitost, pak si člověk v neděli může odpočinout.“ To určitě, pomyslím si, kvůli nějaké blbé sobotě se poženu na celonoční šílenou ceremonii s kaktusem, ha ha.

Týden na to.

Ujíždím autem směr vnitrozemí, na sobě dlouhou bavlněnou sukni, na sedačce ovoce a semena na oltář, svíčky, polštář a deku. Koukám na sebe a nechápu to. Mám strach. Je to pro mě nová medicína. Budou tam ale známé tváře, utěšuju se. Rozhodla jsem se, že to zvládnu, vystoupit z komfortní zóny, čelit svým strašákům. Snad proto, že jsem se poslední dobou cítila ztracená, že mě bolela hlava, že jsem nenacházela klid a jasnost, možná proto, že se mi hroutily moje vztahy, měla rozkole se svýma nejbližšíma, nezvládala výchovu svého syna. Možná proto, že jsem měla krizi a stála na křižovatce života. Jela jsem na ceremonii.

Sešly jsme se v kruhu.

Dvacet devět žen. Se západem slunce se měl zapálit posvátný oheň, se kterým jsme měly celou noc rozmlouvat. Jen já a oheň. Jen já, mé srdce a praotec oheň. Věděla jsem, že žádná z mých nejbližších kamarádek nedorazila. Ani šéfka ne. Věděla jsem, že jsem tam sama za sebe a jen o sebe se můžu opřít. O sebe a kruh sester, do té doby neznámých. Vzpomněla jsem si na příjezd, kdy na soukromý pozemek v džungli přicházely poslední účastnice a já vyhlížejíc kamarádku zahlídla ženu, která mi připomněla ostrý trn minulosti. Sevřel se mi žaludek. Hlavou mi blesklo: tak tohle jestli dám, tak už asi všechno. Díky vesmíre, jako bych už tak nebyla vyděšená! Tohle je jeden z posledních lidí na zemi, se kterým bych tu chtěla dnes v noci být…Ale já neutekla, i když jedna moje část měla chuť vzít nohy na ramena. Teď jsem tu tiše seděla a pomyslela si: „Došla jsem až sem. Teď jsem tady. Už není cesta zpět. Teď jsem tady a je to v pořádku a za to se ctím.“

Přicházela noc a sní ticho. Vše se odehrávalo v kruhu, kde také mělo vše zůstat. Ve středu kraloval oheň. Plál silným plamenem, ale jeho záře byla přívětivá. Cítila jsem jeho pozvání. Začala se servírovat medicína. Měsíc blížící se úplňku na nás shlížel zhůry, vše jako by strnulo. Přišla řada na mě. Přiložila jsem si sklenici na hruď k srdci a tiše šeptala: Přijímám tě s láskou a pokorou, buď ke mně laskavá, prosím. Má ústa zaplavila nová zvláštní chuť, která se pomalu rozlévala do zbytku celého těla. Bylo mi dobře, jen únava a záda dráždily moji pozornost. 

Čas se vláčel, noc se natahovala a začala se zdát nekonečnou. Nepohodlí i únava se stupňovaly. Na řadu přišel druhý přípitek. Opět jsem ho vítala s láskou a pokorou a modlila se, abych to zvládla. Nebylo, kam utéct, kam spěchat, čím se rozptýlit. Jen syrová přítomnost. Zhluboka jsem se nadechla a zadívala se do ohně. „Teď jsem právě tady v tom místě, sama se sebou. Až sem jsem došla, děkuju si.“ V kruhu nastala kolektivní krize, medicína si dávala na čas a únava začala zakalovat mysl. „Vždyť je to jen jedna noc, jedna jediná. Kvůli tomu jsme přece tady. To nevzdáme.“, opakovala jsem si. A došlo mi, jak jsme zhýčkané a pohodlné, jak jsme zvyklé odcházet, když to začne být příliš a nebo moc málo, když to není podle našeho. Jak jsme neodolné. Tahle medicína přeci přicházela od žen, které vstávaly za úsvitu a v žáru ohně připravovaly ručně hnětenou tortillu, božskou manu pro celou rodinu. Po té vyrážely obdělávat políčko v horku a suchu a k večeru se zase vracely nasytit své nejbližší ještě než padne soumrak. Pak celou noc promlouvaly s velkým duchem, aby s rozedněním mohly přivítat nový den a vše od znova. A my jsme tu teď seděly každá sama za sebe a zároveň za všechny ty ženy, které od nepaměti obývaly tuto zem a kráčely s hlavou vztyčenou. I když uvnitř byly rozervané na kusy. 

Medicína začala pracovat a moje modlitba mířila dovnitř, hluboko k prapočátkům prvního stvoření. Únava zmizela, tak i nepohodlí. Prostorem se rozhostila totální přítomnost. Proběhl rituál požehnání vody a z mých očí se vyplavovaly roky bolesti a smutku. S každým dalším nádechem přicházela hluboká vděčnost za vše, co je tak, jak je. Ani víc ani míň. Vděčnost za život a jeho nekončící učení. Vděčnost za to moct prožívat vše v těle tady na zemi. Další sklenice medicíny a pak další…noc se proměnila v jednu krásnou nekonečnou cestu. Toulala jsem se vnitřní krajinou svého života. Děkovala a odpouštěla, a zase děkovala. Celou dobu mi bylo na zvracení, ale já věděla, že když tam nebudu dávat pozornost, tak medicína zůstane se mnou, ve mně. A proto jsem tam přišla. Kruh sdílení, bolestný až na dřeň, kam až může bolest žen dosáhnout. Kruh díků, kruh požehnaní. Vnímala jsem nás, jeden silný propojený celek, kde každá je tak jiná, tak svá, tak jedinečná a přesně takovou nás svět potřebuje. Za každou cenu věrné naší podstatě.

S rozedněním přišel poslední přípitek. Pila jsem na život. I na to, že jsem přežila.

Na statečnost a moudrost žen. Na matky i sestry. Na dcery i milenky. Na stařeny a čarodějky. Pila jsem na ženy, ze kterých jsem vzešla a díky kterým jsem tady. A připíjela jsem na ty, jež teprve přijdou na tento svět. Slunce nás lechtalo prvními paprsky. Oheň se zavíral. Cesta končila. Ale byl tu i nový začátek. Když jsem se kolem rozhlédla, vnímala jsem, že už nejsme stejné, jaké jsem předchozí večer přišly. Zbývalo zpečetit naši celonoční pouť obětím. Jedna za druhou, nové tváře a přece jsme se už znaly. Až jsem stanula před ženou, kterou jsem celou noc letmo vnímala, věděla o ní a přece se od ní odvracela. Přijímala ji, ale i se jí obávala. Najednou tu stála tváří v tvář. Třásla se. Nabídla jsem jí obětí a ona přijala. V ten okamžik vše dosedlo. Vše se rozpadlo na kusy a opět posbíralo. Ale už to mělo jinou formu, jiný nátěr, jinou podstatu.

Rozplakala jsem se: „Tak jsme to zvládly.“ A hlavou mi proběhlo: až sem jsme došly a za to nás ctím.