Odlesky léta

Ach, to léto, jak se třpytí. Jako slza na řasách. 

Jako kapka rosy vpletená do pavučiny mezi kapradím. 

Jak voní, to léto. 

Jako dozrávající malina a stébla suché trávy ve vlasech. 

Jako křupavý chléb namazaný máslem.

Jako koupel v jezeře.

Ach, to léto, jak se třpytí.

Už odeznívá. Už mizí v dáli. Ale ještě vidím jeho odlesky, ještě mě hřeje na srdci. I když podzim už je cítit ve vzduchu a země se barví spadlými listy do hněda. Já chci ještě létu zamávat. Tak ahój! 

Dva měsíce, co všechno se může stát? Venku i uvnitř člověka. Vzestupy i pády, extatické výhledy i slzavé vodopády, tolik slasti a bolesti, jemnosti i brutality, jednoduchosti a komplexity. A tak snad jen o Kirstie vám něco povyprávím, protože ta to obsáhla všechno…

Vyrazily jsme s Eomi na Kontaktland k Budapešti. Sotva jsem pocítila starou dobrou Evropu pod nohama, už jsem hnala do Maďarska a říkala si, že zase moc blázním. Prvotřídní flixbus, kde jsme se tak akorát prospaly a stihly si toho hodně říct, aspoň tedy to nezbytné, co se dá z 5 měsíců za 5 hodin probrat. Zmatky v Budapešti. Do tramvaje bez lístku, není automat na zastávce, v tramvaji taky není, jen 4 revizoři ze dvou stran, tak zase hupky ven. Do metra pro lístek a do další tramvaje. Spokojené s lístkem při kontrole revizorů, ano v další tramvaji jeli další kontroloři. A po nějaké té době, kdy odposloucháváme nesrozumitelné názvy stanic v  maďarštině a snažíme se jim přiřadit ty nekonečně dlouhý jména na plánku, zjišťujeme, že už jedeme asi 20min opačným směrem. Sakra!. Tak schválně, jestli se vymotáme z Budapešti. Jsme rády, že stíháme druhý autobus, který byl v informačním mailu doporučený. Akorát už je jasný, že nám nikdo neodveze bágly. Tak si v tom kopci ve 30ti stupňový výhni aspoň hodně zasakrujeme. A jako před každou velkou výzvou a procesem, na poslední chvíli ještě obě zpochybňujeme šílené rozhodnutí táhnout se až do Maďar, když doma za pecí bylo přeci tak slastně. Za kopcem ale naštěstí čeká sestup, stín a v údolí příjemné centrum asijského stylu. Díky, prozřetelnosti! Prostorem vládne přítomnost a je cítit velký klid. Dostáváme prvotřídní pokojík pro dvě se soukromou koupelnou. Dosedáme.

Velká hala s měkkou taneční podlahou, na jejímž jednom konci otevřené dveře zvou do sadu, se už plní povalujícími se těly. Některá leží nehybně, jiná se protahují, je tu i pár dynamičtějších kousků, těla stojící, sedící, hluboce dýchající, spící, píšící si deník, pozorující, v meditaci. I Kirstie už se tu válí. Je to skvělý povalovací prostor, tolik mi chyběl. Dostatek místa s dobrou podlahou, kde člověk může cokoliv, dopřát si, co tělo potřebuje, co mu v tu chvíli opravdu dělá dobře. Rolujeme, vzdycháme a Kirstie nás začíná vést k prvnímu cvičení. Nikdo kromě ní nemluví. Dostávat se do těla! Proč se to zdá tak těžký, když je to přeci tak jednoduchý? Rolování prostorem, lehký kontakt, těžká gravitace. Připoutání k zemi. Když ji nepocítíme celou svou vahou, když nám neproroste kostmi, neprostoupí dutiny, jak se budeme moct vztyčit? Postavit na dvě malé plosky nohou? A tak se dosyta válíme a propojujeme s ní, se sebou i s ní. Pak první score. Velký kruh a prostředkem se tančí, improvizuje, kdo má chuť. Jak se tančí? Jak se tělo přirozeně hýbe? Jak se následují vnitřní impulzy?

Jdeme na úvodní seznamovací kruh. Je nás 40, převaha žen, co se týká mužského zastoupení, tak všichni vyprskneme smíchy, když se i čtvrtý muž představí jako Tomáš. Takže tu prostě máme zastupitele menšiny se společným přízviskem Tomáš. Jednoduché. Nejsem kontakt dancer. Všehovšudy jsem se jednou účastnila letního kempu v čechách jako kuchařka. Přijeli jsme s Eomi na post intensive po intenzivním festivale, většina lidí už je tu déle jak týden. Profi tanečníci, kontakt impro tanečníci, lektoři, taneční komunita. Připadám si trochu mimo, narážím na svou méněcennost. Snažím se připomenout si, proč tu jsem. Tohle je můj dárek, můj čas se sebou. Jsem tu kvůli sobě. A kvůli Kirstie. Ta jako by mi četla myšlenky: „Nezáleží na tom, jestli máte nějakou techniku nebo ne. Naopak. Někdy vám to brání v tom být skutečně přítomní a nechat se vést tělem. Za techniku se dá krásně schovat. Tady jste vítaní skutečně všichni, takoví, jací jste.“ V podání Kirstie to nezní jako omšelá slova sebe rozvojových koučů. Ona má za sebou hodně drsnou cestu, rakovinu, táhne jí na sedmdesát a přesto, že prodělala drsnou léčbu, těžko byste to poznali. Došla až sem a její pozvání je ryzí, protože ona může takhle skutečný prostor podržet. Protože ona sama si dovoluje být tím, kdo skutečně je. V očích se mi objevují první slzičky.

Pouhé čtyři dny. Ty čtyři až po okraj naplněné dny. Strávili jsme je v pohybu, v tichu, v kontaktu i o samotě. Stalo se toho tak moc, že jsem si to zpětně ani nebyla schopná vybavit. Vzpomínám si na momenty, kdy jsem v úžasu hleděla na to panoptikum dění v sále a říkala si, že jestli nás nějaký mimozemšťani pozorují, tak musí být dost v šoku, co jsme to za šílený bytosti. A jindy jsem zase prožívala hlubokou vděčnost, že existují tak bezpečné prostory k setkávání, které jsou přirozeně léčivé a já celým svým srdcem toužila, abychom se naučili takto setkávat v běžném životě, bez přetvářky, v intimitě a zranitelnosti. Když se ta měkká lidská těla na sebe nakupí a jen tak jsou, někdo pláče, někdo je blažený, jiný v hluboké introspekci, v euforii, vše je vítaný, jak nás vyzvala Kirstie. Jeden taneční sál, dokázali jsme ho naplnit až po okraj lidskostí. Jako by to byla naše malá planetka a venku za dveřmi do zahrady se nacházel celičký vesmír. Překvapilo mě, kolik je ve vesmíru lásky, jak je pečující a přijímající. Pokaždé, když jsem vystrčila hlavu ven z naší bubliny, zaplavil mě pocit hluboké pokory. Tohle je naše matka Země. Stromy i rostliny, milují nás a nic ale absolutně nic po nás nechtějí. Někdy je tak snadné být člověkem v lidském těle. Někdy je tak snadné se setkávat a mít přitom srdce na dlani. A jak užívat rukou, které nic nechtějí? Milující lidské ruce, které jsou přítomné a zvou ke kontaktu, k pohlazení a přitom nic nechtějí? Kirstie mi připomněla ještě něco, s čím silně rezonuji: Jak projít tímto životem v lehkosti a nezanechat po sobě žádnou stopu? Žádné monumenty ani poselství dalším generacím. Naopak, jak navracet zpět Zemi? Je to pěstováním vnitřní bdělosti? Je to zaměřením se místo velkých gest a činů na detail? Je to pečováním o své vztahy? Je to laskavostí sama k sobě? 

Náš intenzivní pobyt v údolí končil. Odvážely jsme si toho tolik! Rozloučily jsme se se dvěma českými Tomáši a tentokrát jsme měly dámskou jízdu až do Budapešti s místní tanečnicí, kde nás čekal pohodlný flixbus. Byla to až přílišná pohoda. Asi abychom nabyly větší bdělosti a užily si ještě nějaké to dobrodrůžo, tak nám v Bratislavě, po tom co jsme si odskočily na nádraží na záchod, autobus odjel se všemi věcmi (jak v úložném prostoru, tak s krámy roztahanými přes dvě sedadla). Zůstaly jsme jen s peněženkami v Bratislavě, a tak jsme musely vymyslet plán, jak dostihnout flixbus nebo aspoň získat naše drahocenné věci zpět. A řeknu vám, dost jsme se u toho pobavily. A určitě to nebude náhoda, že po Kirstie workshopu „Cvičení kontaktní improvizace, která nabízejí houževnatost a podporu v těžkých časech“ jsme v lehkosti v Brně doskotačily ke Grandu a skutečně tam na nás čekal jeden kamarád a všechny naše drahocennosti, které se mu podařilo získat po přemlouvání polských řidičů. Jak snadné je někdy být člověkem v lidském těle!