V letu léta

Vydali jsme se za dobrodružstvím, jako každý rok, do země oplývající hojností a čerstvým vzduchem. Tentokrát jsme chtěli zpomalit a, ačkoli lodí přes oceán si zatím netroufám, tak jakmile jsme dosedli na Evropskou půdu, začalo pozemní putování. 

S kamarády v Holandsku nás čekaly první dvě noci v glampingovém stanu, jako doma, a tak jsme pod teplými duchnami nasávali vůni evropského léta v rozpuku. Výlety do lesů na ostružiny, do sadů na špendlíky, výborný chleba s máslem, mmm, takovou mají příchuť mé kořeny.

Cesta domů vedla vlakem z Amsterdamu, přes půlnoční Berlín až do ránem se probouzející Prahy. Byla pomalá, za to vydatná, plná zeleně a mraky posetým nebem, obklopena poli a loukami. Dorazili jsme sťastně unavení domů a já měla jako každý rok pocit, že jsem sotva odjela a už jsem zase zpět, jako by ten čas a prostor mezi Evropu a Amerikou neexistoval. Dva různé světy, dva příběhy, oba miluji.

Hned za humny nás letos čekalo malé české rainbow, setkání duhové rodiny. Neodolala jsem a po jednodenní návštevě utopického světa jsem sbalila stan a na tři dny jsme s Kumbou a Eomi zmizeli na louce pod hvězdným nebem. Probouzet se s výhledem na teepee zalité sluncem, chodit bosí, topit se v nekonečných obětích a vařit na ohni byl balzám na duši. Kumba si hned našel kámoše a celý den jsem o něm nevěděla, někde prozkoumával stinné údolí, jezdil na mamutovi a pak přišel a řekl: “Mami, zavři oči a pojď se mnou…teď natáhni ruku a jemně se dotkni. Cítíš to?” A já: “Copak to je?” Kumba na to: “Tak a otevři oči! Vidíš? Saháš na kopřivu! A pálí?” Já odpověděla: “Ne, nic necítím.” “Mami, když já jsem zjistil, že kdyz kopřivu poprosím a pak se jí dotýkám jemně, tak ona nepálí. To je co!” Kumba na mě kulil svoje modré oči a pokračoval: “Dřív, když jsem do ní mlátil nebo ji nějak poškozoval, tak mě vždycky spálila. Byl jsem s ní ve válce. Ale teď už ne, víš!” A já se jen pro sebe pousmála, jaká tajemství ještě máme v životě k objevení. 

Poslední den se vše zakulatilo, uzavřel se medicínský kruh, a přišel čas odjet. Kumba dostal za úkol rozvázat teepee a tak ho obíhal dokola s provazem plnou rychlostí za křiku všech přihlížejících a vzduch byl nabitý elektřinou a já cítila radost nepoznanou z té krásy života. Loučení trvalo celý den, prodchnuté tancem, zpěvem a laskavými úsměvy. Kolik se toho může udat za tři dny? Nic jsme nevyprodukovali, ničeho jsme nedosáhli, nikam jsme nedoputovali, ale stalo se toho opravdu hodně. Kdo zná, ví. Kdo ví, rád se vrací.

Pak přišel  vydatný čas strávený s rodinou. Na koupalištích v tropickém českém létě, s pusou zalepenou od zmrzliny a s knížkou v ruce. Výletovali jsme a taky jen tak byli pospolu, u babiček a dědečků, u kamarádů a v lesích. Kumba mě po třech týdnech opustil a vydal se s K.na pánskou jízdu. A já věděla, že přichází velká zkouška odloučení, na měsíc, že je to vzrušující a děsivé zároveň a že tím tunelem prostě nějak projdu.

V den, kdy jsme se rozloučili a já se vydala busem z Prahy do hor, vše plynulo do chvíle, než jsem vystoupila na “nádraží” v prdelce světa, které vypadalo jako jedna lavička s vývěsní tabulí uprostřed luk. Až tam jsem zjistila, že jsme měli velké zpoždění a navazující bus mi ujel. Ke všemu bez internetu v mobilu. Začala jsem žhavit mozkové závity, když v tom mě oslovil mladý muž, co se tam taky zasekl a že mi pomůže. Nakonec jsme tam skejsli dvě hodiny, byla jsem pozvána do bufíku na drink, v mém případě perlivou vodu, projelo nespočet autobusů v různých směrech a žádný nebyl náš, a mně všechno přišlo tak snadný a byla jsem odevzdaná osudu, v kontrastu s mým společníkem, který spěchal na festival a sakroval donekonečna nad jízdními řády, které nefungují a nad řidičem, co nás vezl z Prahy, že se všema vykecával a je to jeho chyba, stres z něho sálal. A nakonec i ten řidič z Prahy se vracel zpět a chlapík se mu šel omluvit, že ho předtím zjebal, neb jsem se mu svěřila, že ten řidič to má fakt těžký a jak ho obdivuju, když s debilním systémem elektronických jízdenek se vše zpomalilo a zkomplikovalo a chudák musel kontrolovat sedadla plus se doplácely zavazadla a lidi bez hotovosti a já s tisícovkou bez jízdenky a on mě tam stejně posadil a nakonec mi vyhověl stejně tak jako všem ostatním…A tak i ten náš vysněný autobus přijel, snad jsme si museli počkat na toho pražáka, ať je vše čisté. A mě v cíli vítala milovaná kamarádka s malým synkem, kterého jsem měla konečně čest poznat a on mi tu prázdnotu v srdci na chvíli vyplnil svým úsměvem a čistým pohledem. Pět dní na lukách s výhledem na Sněžku, plných sdílení o mateřství a partnerství, procházek a mlsání, vzpomínek na staré dobré časy a krásně prožité přítomnosti. 

Cítila jsem, že se začínám navracet k sobě, tam k té bytosti, která už občas jela jen ve stereotypu a rutinně, k té ženě, která poslední roky strávila službou a odevzdáním se, ale pod tím vším byla přítomná a volala po pozornosti a péči a já ji konečně začala naslouchat. Čekala mě nějaká práce a výzvy, výstupy z komfortní zóny. Třeba když jsem po lese pobíhala jako bílá paní a malé děti valily své oči, v nichž se jiskřila ta největší mystéria vesmíru a některá si na mě šla sáhnout, jestli jsem, jak říká Kumba, “reální”, a v tom doteku byl úžas i pokora. A taky, když jsme s Eomi hlídaly ve dvou 30 dětí ve věku 1,5-15 let na víkendovém semináři pro rodiče v krásném ekologickém centru, a přežily jsme to ve zdraví.

Pak už přišel zasloužený pobyt na chatě s kočkami a knihou s příběhem Máří Magdalény a Ježíše. A já se nořila do hloubek ženství jako takového, do bolesti z neporozumění mezi muži a ženami, do zklamaní ze zprzněné sexuality. Vydala jsem se na cestu, která vedla do nitra i horami, kde pramenily řeky hořkosti i burácel hlasitý břišní ženský smích, tak léčivy a uspokojující. Toulala jsem se vnitřní krajinou a Jizerskýma horama v mlze, moje cesta byla posetá výbuchy nasranosti, výkřiky do lesů i bolestí břišních svalů z toho, jak jsme se s Eomi řehtaly. Při těch nejhlubších a nejbolestivějších tématech, vždycky nakonec vykřesla nějaká jiskra v podobě dost nepatřičné hlášky typu: “Chlapi jsou na hovno, všechno je na hovno…” Eomi se odmlčela a zahleděla se na totálně bahnitou traktorama rozježděnou cestu lesem, která byla sice o kategorii lepší, než jí nenáviděný “debilní asfaltky”, tak časté na Jizerských hřebenech, ale jejím koženým barefootkám bahenní dálnice stejně moc neseděla. A tak dodala: “A teď si tady ještě dojebeme boty!” Já klesla do kolen a snažila se to rozdýchat, neb jsem měla pocit, že mně praskne hrudní koš…

A na konci toho putování údolím stínu, hlubokými vlhkými roklemi plných temných jeskyní, na konci přece jenom byl paprsek světla, který nás po celou dobu provázel a sílil, až mě úplně oslnil a mně už bylo jedno, jestli jsme si vybrali na puťák a kempování první týden dešťů a prudkého větru, kdy teplota ze 30 klesla na 12 stupňů, jestli mně v pohorkách čvachtají horský potůčky a omrzá mi obličej, protože jsem byla ve skvělé společnosti a v mé vnitřní krajině nakonec zavládl mír a blaho. Prodrala jsem se šípkovým trním, skolila draka a sama sebe políbila a za to všechno přišla velká odměna. A tu si nechám u sebe, u srdce.