Kolibříček

Když bůh stvořil muže a ženu, rozhodl se, že budou každý jiný, ale perfektně se doplní jako země a nebe, voda a oheň, jemnost a síla. A tak ženu stvořil v křehkém obalu a dal jí silnou duši, muže naopak odolného a houževnatého, za to s citlivou křehkou duší. A tak ti dva mohli kráčet světem bok po boku a spoléhat na kvality toho druhého. 

Ze společné touhy muže a ženy se začal rodit nový sen. A bylo to teprve z hlubokého spojení těch dvou utkaného z něhy a flambovaného žárem vášně, kdy sen zazářil a začal stoupat ke hvězdám. Tam, v zahradách nebeského ráje, ho zachytil malý Kolibříček. Přelétal z květu na květ, když najednou zpozorněl a na vteřinu se vytrhl z hbitého blouznění. Sen se mu ukázal, nechal nahlédnout Kolibříčka do své podstaty. Zahlédl dvě krásné bytosti, muže a ženu, tančili svůj tanec života. Kolibříček se zaradoval a letěl za nebeskou podstatou a prosil ji, aby mu dala svolení vydat se na zemi a dělat společnost těm dvěma. Podstata svolila a řekla: “Na Zemi je to jiné než tady v nebeské zahradě. Budeš mít jiné tělo, které bude cítit bolest i rozkoš. Budeš zažívat emoce, dobré i špatné, všechny. A na svůj původ zapomeneš.” Kolibříček přikývl, toužil po tom, toužil prožít to po boku těch krásných bytostí. A tak začal tkát duhu, most, po kterém měl po devíti měsících sestoupit na Zemi a začít tak svoji vlastní pouť…

Život na Zemi

Kdo by to byl řekl, že lidské tělo je tak nepoddajné a těžké. Že lidské city jsou tak drásající. A mysl, ach ta mysl, často na obtíž se svými starostmi a stížnostmi. Kolibříček se protloukal životem a nevzpomínal si na lehkost nebeského bytí. Jeho srdce bylo těžké a duše toužila po návratu. A tak jednoho dne, který se podobal všem těm ostatním a nedával o nic větší smysl, se vydal k jezeru. Sedl si na břeh a jeho oči se zalily slzami. Vodní hladina byla klidná, zrcadlila se v ní šedivá mračna. Kolibříček si sundal tenisky a chvíli váhavě postával, pak se vysvlíkl do naha.

S prvním krokem pocítil chladivé jehličky vody na sklonku podzimu. Pomalu se šunul kupředu a vnímal, jak ho chlad probodová, jak se jeho tělo stahuje a tak s každým výdechem opět povolil. Voda už mu dosahovala po ústa, ještě jeden krok. Kolibříček vydechl a zmizel pod hladinou. Jěho tělo klesalo ke dnu. Chlad ho prostoupil a jinak nebylo nic, absolutně nic. Kdo ví, jak dlouho tam takhle spočinul, čas neexistoval, ani gravitace.

A v tom stavu bez tíže se najednou začalo rodit světlo, zářivě bílé, oslňující. Sílilo a sílilo. Kolibříček cítil jak ho to světlo obklopuje a pak se i on sám stává tím světlem. Proběhl mu celý život před očima. Když se narodil mamince do náručí a ona plakala. A taky jak plakala, když ji jeho ožralej otec mlátil. A jak viděl přijít na svět svoji sestřičku a život byl jeden velký zázrak a pak jak musel přihlížet, když tu malinkou holku znásilnil otcův nejlepší kamarád a nikdo mu nevěřil, jen máma, které vyhrožovali smrtí, pokud ho půjde udat na policii. A když je nevzali na pohotovost, aby mohla znásilnění dokázat a pak se potloukali městem bez domova a pomoci. A pak si vzpomněl na svoji první lásku a první milování a že mu málem puklo srdce. A taky jak mámě plivl do obličeje, protože spala s ostatníma pro peníze. Vzpomněl si, jaký to bylo se poprvé opít a řvát do světa všechna ta bezpráví a připadat si jako bůh a taky že kvůli tomu přišel o práci. Vzpomněl si na svýho nejlepšího kámoše, který vzal na sebe krádež za něj a šel za to sedět, protože Kolibříček měl doma malý děcko. Vybavila se mu jeho žena, co ho podváděla, protože byla nešťastná s takovým alkoholikem, co ji doma vždycky seřezal. A viděl sebe plakat, když se narodil jeho druhý syn a poprvé se na něj usmál.  Zjevil se mu obrázek svýho parťáka, prostřílenýho kulkama skrz na skrz, protože se zapletl do obchodu s drogama a taky rozkvetlý louky ozářené jarním slunce, když poprvé cestoval do Evropy. Myslel na svoji mámu, co leží tam dole pod zemí a na tátu, kterej zatím vyvázl spravedlnosti, na svoji ženu, kterou horoucně nenáviděl i miloval a na svoje dvě krásné děti, jejich mírumilovné tváře a láskyplné pohledy…

Najednou Kolibříčkovo tělo po celé věčnosti začalo stoupat k hladině a vlnit se, jako by ho neviditelné ruce kolíbaly a on cítil hladkou vodu dotýkající se celého těla a nevěděl, jestli se vznáší nebo klesá, jestli s ním někdo hýbe nebo se to prostě děje a ten tanec trval nekonečně dlouho a on se navracel k mamince do lůna, tam do bezpečí, kde existoval mír a teplý láskyplný klid a tam se schoulil do klubíčka a pocítil něco, co už dlouho nezažil, možná nikdy, možná jen tenkrát, tu ukrutnou sílu života, se kterou se dere nový tvor na svět, vymrštil se z vody a zhluboka se nadechnul, jako by to bylo poprvé.

Nádech.

Výdech.

Nádech…byl oslněn podvečerním sluncem a svět vypadal, jako by se právě narodil. Pomyslel si, jsem živý! Díky bohu, jsem živý! A tak na sklonku podzimního dne, na břehu jezera, kolibříček našel cestu domů.