O pseudospiritualitě aneb konec jednoho království vol.2

Zpráva se roznesla královstvím a aktivovala všechny do pohotovostního módu. Proběhlo pár pokusů o “mírumilovné” vyjednávání, carevna však běsnila jak sedmihlavá saň. Snaha o řešení situace dialogem ve skutečnosti vypadala tak, že ona, perfektně nalíčená a naparáděná, jak už dlouho ne, chrlila dvě hodiny své argumenty o tom, jak byla všemi poddanými zneužitá, tělo jí vibrovalo, vzduch houstl, zatímco její miláček ustavičně odkrkával (ovšem ne aby čistil její zasviněné pole, nýbrž auru poddaných). Carevnino zranění z dětství, o kterém ráda mluvila a ospravedlňovala jím tak své výstřelky v temperamentu, bylo tak bolestné, že jakékoli překročení jejích osobních hranic, které sama nijak neřešila, způsobovalo mega gigantický amok. Carevna někdy už předem varovala: “Pozor, umím být ďábelská, to fakt nechcete!” Tentokrát však žádná varování nebyla a už vůbec ne šance, že by se jí v hlavě trochu rozbřesklo. 

Své zranění během života párkrát připepřila, třeba když se jako mladistvá živila v NY u tyče a pak užívala své vnady k získání nejednoho vlivného muže, v době kralování pak investory a jiné vlivné cary milionáře. Ostatně otec jejích dětí byl jedním z nich. Také si vysoudila nějaké ty melouny ve skandální kauze se světoznámým boxerem. Nato ji pak chytli, jak vykrádá vyhlášený newyorský butik. To vše bylo o ní známo, a ona se nijak nestyděla, ba naopak se tím pyšnila. Neb spirituální cesta není přeci jen o životě v klášteře v celibátu, ale může mít různé formy a není nic zakázáno, pouze je nutné následovat znamení vesmíru. A ona byla přesvědčená, že tak činí. Její spirituální růst byl očividný a nezvratný, neboť k ní často promlouvali andělé, mimozemšťané i jiné éterické bytosti. Dokázala komunikovat s kameny, štíry i hady, Harry Potter by byl vedle ní úplný břídil. Nemluvě o její léčivé ruce…O svůj palác se nestarala, protože to byla podřadná činnost a ona měla na starosti daleko důležitější věci, než zametat nebo umývat nádobí. Lidstvo potřebovalo její pomoc. Neměla vztah ani ke svým věcem ani ke zvířatům, no není se čemu divit,  že jí umírali králíčci, kozičky a jiní mazlíčky, které si z rozmaru dotáhla domů. Nu což, karma života v pralese, to oni si tak přeci vybraly, suše komentovala.

No a vraťme se zpět k tomu smutnému konci vyhlášeného království. Ačkoli se tam carevně nepodařilo manifestovat svoji prvotní vizi ekologického centra se zaměřením na čištění vod mikroorganismy, neboť, buďme k sobě upřímní, házet do rybníčku breberky bez řádného prvotního průzkumu a analýzy mikrosystému a bez kontinuity v konání, nemá velký smysl. Ona sama na to neměla čas ani náladu, neb byla přelétavá jak pták, jednou tu a pak zas tam a třeba na druhém konci světa. A tak vyžadovala po poddaných, aby se o vše postarali, ti však k tomu přišli, jak slepí k houslím a byli z toho celí jaloví. Po této vizi přicházela milion a jedna dalších. Školička, porodní centrum, seberozvojové centrum, oáza pro léčení, byznys, atd. Čím déle carevna setrvávala a poddaní ji blíže poznávali, ona se uzavírala do sebe a toužila utéct, což nakonec podnikla, když se rozhodla následovat svého švarného bisexuálního manžela za hranice. Ten ji opustil se slovy: “Carevně na nikom a ničem nezáleží. Je to narcistka s psychopatickými sklony.” Ona ho však dostihla a svými kouzly a šarmem donutila kráčet společnou cestou.

Poddaní si nebyli jistí, kam až dokáže zajít. První krok bylo vylidnit království podplacenou policií, ale když dvě obrněné jednotky s bandou najatých právníků nedokázali s poddanými hnout a ještě bylo vše na kameře, ona se chopila situace: “Máte hodinu na vystěhování! Co po vás zůstane, je moje!” Bohužel, právo bylo na straně lidu a policie se vrátila s ocasem mezi nohama, aby poddaní smazali videa, kde se dopouštějí přestupku. 

Carevna soptila čím dál víc. Pokoušela se okouzlit a dostat na svou stranu největší mafiány v okolí, ale nikdo se za ni nepostavil. Přijížděla do království se svým najatým bodyguardem, kterého poddaní podezírali, že ho sebrala někde na ulici na poslední chvíli a má spíš bránit carevně, aby někomu nevyškrábala oči. Jelikož byla na mizině, rozhodla se pro taktiku vydírání, výhružek a šíření strachu. Dalším jejím tahem na nervový systém poddaných byla velká techno party, kterou zdarma uspořádala na týden v království s vysloužilým DJejem. Tam sice kromě DJe nikdo nedorazil, ale za to si poddaní užili celou noc elektronického vymývání mozku, (některým se ta muzika i líbila). A toto se nejednou opakovalo. Ještě nutno podotknout, že Dj zůstal v království jako carevnin špeh s velkým příslibem budoucího manažera a její pravé ruky. Na uvítanou se od něj poddaní dozvěděli, že je v zemi ilegálně, protože mu už dávno skončila víza, a tak by se nerad potýkal se zákonem. Policie sice do království jezdila takřka denně, protože carevna podala na poddané lživé udání, ale to ho moc netankovalo. Jeho skromný měsíční příjem od carevny 300 drobáčků na jídlo stál málem DJe už tak chatrný život, proto si chodil k poddaným pro přídavky, zvlášť měl rád, když mu darovali mouku: “To si konečně po pěti dnech míchaných vajíček udělám lívance!” Poddaných se té mrzké existence zželelo a pravidelně ho krmili a starali se o jeho potřeby.

Carevnina fantazie neznala hranic, jejím dalším útokem byla deratizace celého prostoru. Poddané upozornila, že musí království opustit, obzvlášť děti, pro které by jedy mohly být smrtelné. Na to nechala postavit na zadní příjezdové cestě novou bránu, ale bohužel hned zapomněla číselný kód zámku, a tak ho ani ona ani nikdo z jejích sluhů používat nemohl. A takhle to šlo dál a dál. I na děti do školičky si zašla, ale paní učitelka, o hlavu menší, jí zatarasila cestu se slovy: “Tak sem jedině přes mou mrtvolu!” A carevnička si netroufla…

Pan Světlonoška přicházel skoro každý den, zjevil se zničehonic, jak lesní víla vylezl ze křoví a přinášel lehkost a nadsázku. “Nebojte, ona Vás neudolá! Je prožraná do morku kostí. Nezapomeňte, pravda vítězí!” Chvástal se, že je od mariňáků a že si prý vjel s carevnou do vlasů, když na sebe jednou v království narazili, a nebýt toho jejího bodyguarda, tak kdo ví, jak by to skončilo. Ale pak když přišel soumrak, poddaní se semkli k sobě a modlili se k pánu Bohu, aby jí fakt nepřeskočilo a nepřišla si na ně v temnotě noci. A když zrovna někdo po setmění přijel, tak všem bylo úzko, i právníci se křižovali a Divoženka hop pod stůl.

Ale carevna s každým dalším pokusem zmocnit se království víc a víc zabředávala do hnijícího bahna ilegality a všude jen blila svoje lži, na sítích a ve skupinách internetových vod a všechno překrucovala naruby, z komára velblouda a už asi ani sama nevěděla, co je pravda a jak se to událo. Spřádala intriky a oblbovala úředníky, ale každým dnem se cítila víc a víc vyčerpaná. Ani o svoje děcka už se starat nedokázala a i ten její miláček už si užíval s jinou, a tak carevna den ode dne chřadla a ztrácela se v zákoutích své mysli, a už to vypadalo, že to snad ani nepřežije…ale co čert nechtěl, a že ona se s čerty měla náramně v lásce, potkala nějakého navoněného patetického guru a byla ruka v rukávě. Její plachetnice nabrala nový vítr a ona zcela zapomněla, že bylo nějaké království, o které se má handrkovat a odevzdala se toku života, tak jak to měla ráda. Kdo ví, kam jí vítr zavál, snad ne k vám!