Na vodě

Hezky jsme se sešli, je-li pravda. K. přiletěl do čech s příslibem horkého léta a společnosti svých izraelských kamarádů. Ale vše vypuklo ještě dávno před tím, než jsme se sklouzali po zadku rozvodněnou Moravou. Nejdřív si kluci dali pánskou jízdu ve stylu “S tebou mě baví svět”, jen tatínkové s dětmi, kempování v přírodě, 3 tisícový festival v Polsku a dva dny přívalových dešťů, kdy stany doslova pluly krajinou a nezbývalo, než se postarat o přežití.

Když se po týdnu zjevili v noci ve dveřích zemního domu v horách, kam jsem se pro změnu uchýlila já s vytouženým časem jen sama pro sebe, v jejich pohledech jsem četla záchvěvy velkého dobrodružství. K. se mně dramaticky zhroutil do náručí a po mém dotazu: Tak jak jste se měli?, mě čekala sprcha stížností zakončená: “No mazec. Pamatuješ, jak Kumba odjížděl s průjmem? No pak jsme šli jeden večer do prvotřídní restaurace na gnocchi s krémovou omáčkou. Asi mu to moc nesedlo…,” K. se odmlčel a s útrpným výrazem pokračoval: “Druhý den jsme přijeli na jednu noc do hotelu. Zrovna vystupujeme z výtahu, když mi Kumba oznámil, že mu není dobře. Na to si lehl na koberec na záda a v jedné vteřině se to stalo. Čas se zastavil…mně vypadly oči z důlků…ani hlásku jsem nevydal. Z Kumby vytryskl vulkán zvratků, dosáhl výšky jednoho metru a se vší libostí se za pomoci všemocné gravitace rozprskl Kumbovi do tváře, do vlasů, na koberec a dosáhl i na okolní stěny. Epézní příjezd.” Chvíli jsem zkoušela zkrotit cukající se koutky, ale bohužel. K. mučednický výraz skvěle dokresloval celou grotesku. Ani se nenaštval, jen suše dodal: “Nejhorší bylo, že Kumba ze sebe dělal takovou chudinku a oběť, že se to nedalo vydržet. Pořád jen kňoural a lepil se na mě. Až teprve ke konci se uvolnil a šel do akce s ostatními dětmi.” K. zachytil můj pohled. “No tak jestli já jsem taky takovej, tak to potěš!”

Přišly dny společného soužití. Pět dospělích versus pět dětí 5-13 let. Kempování, koupání, houbování, to bylo obzvlášť vzrušující, ačkoli šlo jen o jedlé houby. Volali na mě zdálky u jakéhokoli nálezu: A tahle Sandro? Pojď sem, rychle! Dívej na tuhle! A že jich v létě roste. Příjezd do kempu do Olomouce provázel křik a vřeštění a já jako jediný zástupce českého lidu a tudíž tlumočník naší skupiny, jsem se bála, že se izraelci hned dostali do svrabu. Ale ono ne. Našli obří pýchavku, která se skvěla hned u cesty vedle recepce. Měsíc velikosti fotbalového míče, u kterého si každý lehl a hrdě si udělal selfie. Nad ní se honosili dva keře hustě obalené špendlíkama, na kterých se už pásly všechny naše ratolesti. Vedle v bufíku české rodinky nechápavě civěly na to zjevení. Musela jsem se přeladit z českých způsobů na mezinárodní, spolknout svou hrdost a dobré vychování, přijmout to, že kam přijedeme, jako by strhla lavina. Že jsme hluční a viditelní. Že jsme spontánní a neuspořádaní, ne takoví, jaký bychom měli, ale prostě sví. Přeci jen mám už nějaký trénink z Mexika. Pak jsem si všimla, že i ti čecháčci pookřávali, když se setkávali s tou bezbřehou otevřeností a lidskostí. Se smíchem i křikem, s dramatickými výstupy puberťáků i se slzami v očních při nocích s kytarou. I pán, přes kterého jsme si rezervovali lodě na sjezd řeky Moravy, se patrně obohatil o jedinečnou životní zkušenost. Nejdřív byl velmi milý a vlídný, jak je to u Moravanů běžné, a i po čtvrtém telefonátu zachovával klid. Od pátého po osmý se na uvítanou smál a když jsem volala po deváté a ptala se, jestli můžeme přijet na libovolnou hodinu, změnit a zkrátit trasu, změnit vybavení, jet bez vest, mít děti na kajacích, jak je to bezpečné, namáhavé, dlouhé, drahé, co s sebou a co ne, tak už na rozloučenou stroze poznamenal, že po osmé večer už na telefonáty neodpovídá. No tak jsme snad ready. Uvidíme.

Po vydatné smažené pýchavce k večeři, která by nasytila celou vesnici, a ranních křečích a úprcích na záchod se nám nakonec podařilo zorganizovat náš odjezd a nalodit se do dvou dodávek. Jedna z nich zůstala v budoucím cíli. Do druhé natěsnaní jsme zamířili na start vodácké výpravy. Dva kajaky, dvě kánoe a raft, to je pro deset lidí tak akorát. “Hlavně si pohlídejte pádla a vesty, máte hodně dětí”, ujišťoval se pán, že tahle zmatečná smečka dorazí, kam má se vším všudy. “A nějaké obtížné úseky na trase?”, ještě jednou se ptám pro klid duše já. “Ne ne, tady ten úsek je klidný, jen pár peřejek.” Puberťáci chtějí svoje kajaky, zabejčení, že to prý zvládnou. Vybavují se mi vzpomínky na vodu na střední, jela jsem na kajaku celou dobu, a kolikrát jsem se cvakla na jezech ale i v peřejích, a to jsme měli instruktora, vesty i helmy. Nu což. První zádrhel je dostat lodě do vody po strmé kamenné zídce. Kolik hlav, tolik nápadů, někdy si říkám, že je lepší, že hebrejsky nerozumím, člověk nikdy neví, jestli se hádají nebo jde o běžnou konverzaci. Naštěstí se přichomejtl přiopilý chlapík, který z našeho chaotického pořvávání vytušil, že jsme bezradní, a bez otálení nám tam všech pět plavidel spustil. Uf, dík. Zatímco ostatní odpluli za extatického jásání, s K.,Kumbou a Shaylou se spokojujeme s raftem. Pomalejší za to extra stabilní se šuneme do první zatáčky a mini peřejí. Prvních 200m a ejhle. Za zatáčkou se nám cvakly dvě lodě, vesty a pádla plují do neznáma a děcka vřeští, tátové se to snaží ukočírovat, zase vděčnost, že nerozumím. Vrháme se do ledové řeky, pádla a doplňky jsou v bezpečí. Půlka výpravy se tlemí, druhá je mokrá a pak nějaké dramatické slzičky. Tak jo, instruktáž pro začátečníky za pochodu. Děcka si prohodí lodě za křiku a nevraživých pohledů a my se vydáváme za dobrodružstvím. 

Cesta má své kouzlo, kde je hezké zákoutí, tam na chvíli spočineme, kde je mělčina či ostrůvek, tam si zablbneme v říčním proudu. A to nej je extra smradlavé říční bahno, kterého je v některých zákrutech požehnaně a strhává se bahenní válka i lázně, až děti zůstávají po pas zabředlí a my je jen tak tak soukáme ven. A devítiletý M.vyřvává na kdejakou loďku “Ahoooj”, štastnej, že je právoplatný vodák a se všemi se domluví. Jsem na děti pyšná. Prošli říční očistou. Kolikrát se cvakly a vztekaly se a kolikrát se strachem v očích projeli malý jez a peřeje. I s Kumbou na kánoi jsme si užili výzvy. A už to vypadá, že se dobrodružství chýlí ke konci a čeká nás vytoužená restaurace. Nad řekou visí velký nápis “Jez xxx nepůjezdný”. Aha, zajímavé. Ale půlka lodí je někde v nedohlednu a tak si říkám, že radši pohnu a že se snad včas zastaví. Ale po pár set metrech opět nápis “Jez je neprůjezdný, vylez z vody” a šipka ke břehu, to si říkám a sakra!! Za zatáčkou naštěstí čeká jedna z našich kánoí. Uuuuf. “Musíme z vody, jak říká nápis”, tomu očividně nikdo nerozumí. Dorážejí další. “Hele, přece nebudeme vylízat. A to jako přeneseme lodě nebo co?” Vysmívají se mé opatrnosti nabubřelí tátové. Já vám dám. Však je slyšet, jak řeka opodál hučí, to nevěstí nic dobrého. Chvíli se tam handrkujeme. Do přenosu lodí se nikomu nechce, a není divu. Jediné místo k výlezu je právě jedna z bahenních lázní. Trvám na svém.”Hele, já se obětuju a půjdu se podívat, co nás čeká tam vepředu. Ty nápisy tam nejsou pro nic za nic.” A to už se na mě hrnou argumenty sherloků holmesů, že kdyby všichni tudy vylízaly, že budou vidět nějaké stopy v blátě a že je zřejmé, že tam nikdo neprošel. Ty vole, prostě chvíli počkejte! A hlavně odchyťte zbytek! Soukám se z loďky a zapadám do pasu. Drápu se na břeh obalená bahnem o pár kil těžší. No ty vogo, to bude s loděma ještě sranda. Doprovází mě U., neboť je jediný opravdový gentleman a nezdráhá se zaprasit společně se mnou. S každým krokem sílí intenzita hučení. Nakonec staneme tváří tvář Niagarským vodopádům. “Ty kráso”, ozve se U. Asi dvoumetrové říční převýšení u vodní elektrárny, kde to vypadá, jak z nějakého sci-fi. Běhá mi mráz po zádech při představě, že by se někdo z naší skupiny vydal napřed a nedbal českých nápisů.

V cílovém občerstvení zaměřeném na smaženiny všeho typu, kde pro vegany nezbývá, než se spokojit s hranolkami, se za klasického přeřvávání domlouváme s milou paní na extra specifickém nekonečném menu, jež jako by se vylilo ze svého koryta a valilo se do stran, stejně tak, jako náš hlad podpořen nesčetnými dobrodružstvím na trase a obzvlášť tou třešničkou, kde jsme museli 200m před cílem vytáhnout těžká plavidla skrz bahenní zátočinu a klopýtat lesem přes kořeny, umoření a hladoví, abychom se pokořili před, v našich očích, gigantickými vodopády. “Uf, ale málem jsme do toho vjeli!” “No jak by ne, když nás nikdo neupozornil předem a nápisy byl jen česky.” Izraelci kroutí hlavou a já taky a všichni víme, že na tohle jen tak nezapomeneme.