Pozdravy z Kostariky

Jela jsem sem s předsudky.

Costa Rica, bohaté pobřeží, už to tu přeci znám, turistický skanzen s nálepkou USA. Krásná příroda, ale nulová kultura…Vůči Kostarice mám předsudky, protože můj první dojem před sedmi lety po té, co jsem projela Peru, Ekvádor a především Kolumbii, jež mě uchvátila silou své domorodé kultury, která se navrací ke kořenům, vznáší modlitby k zemi s každým nádechem a výdechem vzdává díky, můj dojem by se dal přirovnat ke kulturnímu šoku. Nějak jsem na tak diametrální rozdíl nebyla připravená.

Tato nová cesta mě ale nepřestává překvapovat. Kostarika se nijak nezměnila, zato moje prožívání ano. A v čem? No oproti Tulumu je to tu vlastně příjemné, divoká nedotčená příroda, pestrost a šťavnatost, vyklidněnost místňáků, nezalidněnost, nezastavěné pobřeží a v neposlední řadě možnost cestovat bez očkování či testu pouze s cestovním pojištěním…. Tak jedeeem

Cesta probíhá poklidně, nejdůležitější úkol máme ještě před námi, pronést přes 200 kg bagáže satisícové hodnoty přes celnici na letišti. To je jediný můj úkol, pomoc Kareenovi pronést stany, co bude v Kostarice instalovat, zbytek už pro mě bude jen dovča.
“A co jim mám kdyžtak říct, kdyby se mě ptali, proč máme tolik zavazadel?”
Nehledě na balíky s železnými trubkami…
”Já ještě nevím, to se uvidí.”
No skvělý, improvizace, lhát mi nejde, tak budu asi dělat, že nerozumím. Čekáme na pásech, přijely jen trubky, ale kde jsou všechny stany? Kareen začíná být nervní.

“Počkej tady.”

Já se ladím na pohodovou tropickou vlnu a brázdím halu s Kumbou na vozítku. Nikde nikdo. Jsme poslední a naše zavazadla fuč. Konečně se zjevuje Kareen s chlapíkem a vším naším nákladem. Netuším, co se děje, ale poslušně tlačím vozíček jako by nic. Na pásech si nás celníci měří pohledem a všechny věci jdou přes scan. Kumba jančí, už by se rád proběhl..v jednu chvíli vidím, jak leze na pás a tak tak ho odchytnu. Kareen něco vyplňuje, něco řeší, jsme nervózní všichni…Teď nám to napálí…

”Jdeme,” zahlásí kapitán výpravy. Doprovází nás jeden z celníků a to už jsme venku z letiště na parkovišti. Já furt nevím, jestli dobrý nebo ne.
“Ufff” Kareen konečně vysvětluje, co se právě stalo: “Chlapík na mě:
“A co to vezete za produkty?”
“Ale, to jsou jen stany, byly ve slevě,” hahaha, “Hodnota?”
“Cca 700 dolarů.”
“Tak tam napište 500, protože nad pět set už se daní!””

A tak to máte. Žádné úplatky ani vydírání. Pura vida. Kdo by si dělal vrásky, vítejte v Kostarice! Pro ty, co v Kostarice nebyli, tahle historka asi mluví za vše, tady je prioritou pohodička…Navíc na nás čeká nejkrásnější přivítání od motýlka, který na nás na letišti přistál a přejel s námi až na jih země…

Rajská zahrada

Cesta do Edenu se klikatí částmi vyprahlou a jindy zase zelenající se krajinou. Je to únavné. Po úzké silničce, jediné propojující sever a jih země, se za sebe kupí kamiony a především of roadová auta jako by to byla nekonečná šňůrka korálek. No jo, vždyť je to ta slavná Panamericana, zalátaná, děravá, prašná a ve své podstatě krásná. Kumba to zapíchl a já se brzy taky připojím. Hlavy zalomený, pusy dokořán. Naše řidička se nikam nežene, má svůj naleštěné džíp v perfektním stavu, těžko by mu někdo tipnul dvacet let. Tetovaná, jako správná Tica (rozuměj kostaričanka), hádám svobodná pana z toho jak neustále zmiňuje tatínka.

Tak konečně, už jsme na pobřeží a začínáme stoupat do hor. Kopce jsou zahalené v mléčných chomáčcích mraků, nad oceánem brzy zapadne slunce. Celičký den na cestě, a to je Kostarika jen 1,5 hod letadlem z Mexika. Sklon kamenité cesty je občas za hranicí mého chápání, dolů jedině po zadku. To jako vážně? Chápu, že si lidi postaví svůj domek někde na konci světa, ale tenhle stoupák je až moc děsivej. Zdá se, že jsem jediná z naší posádky, kdo přemítá o tom, že se možná postavíme na zadní a převrátíme na střechu…rozptyluju se liánami a obřími stromy. Gigantické listy evropských pokojových rostlin tady vyčuhují z každé zatáčky. Orchideje. Kapradí. Kolibříčci pilní jak naše včeličky. Ohlušující koncert cikád, kam se hrabe Chorvatsko. Tyhle příšerky mají větší volume.

Přijíždíme na pozemek rajské zahrady. Že by trochu přehnaný název? Možná. Ale já otevírám oči dokořán a snažím se nabažit té nádhery. Kam jen dohlédnu všude samé květiny, keře, roztodivné listy a ovocné stromy, vše v obětí mohutných kopců porostlých primárním pralesem. Záměr tohoto pozemku je vytvořit ráj na zemi, kde je hojnost a respekt vůči zemi. Jak jsem se dozvěděla od majitelovy ženušky, on švýcarský bambilionář, ona italská rebelka, tak se snaží o získání titulu soukromé přírodní rezervace. Skoupili hned několik hor a prý mají na pozemku krom tradiční kostarické fauny i rodinku pěti pum.

No v Kostarice jsou zákony přísné, co se týče krajiny, počet národních parků a rezervací je tu jeden z nejvyšších na světě. A jako jediný tropický stát na světě místo odlesňování zalesňuje. Navíc je poháněn z více jak 90ti procenty zelenou energií.

V Edenu investovali miliony na osázení pozemku tropickými keři a rostlinami, ovocnými stromy a nachází se tu pět obřích permakulturních zahrádek, kde se pěstuje nejrůznější zelenina od květáku po lilek, vše s výhledem na oceán. Pozemkem protíká divoká řeka, do jejíhož údolí se vyplatí zajít každý den a nechat ze sebe smýt stres a starosti. Můžete se z ní napít, přitéká z hory, kde už nikde nikdo nežije.

Milionářská rodinka se přestěhovala z Edenu na kopec do obří vily. Brzy se rozrostou a prý by jim byl původní domek malý, nu což. Ono z dvoupojáku do vily s 6 ložnicemi, obří kuchyní, bazénem, jakuzzi, vysutými zahradami, vše otevřené s výhledem na oceán s nejkrásnějšími západy slunce, no neber to. Navíc, jak mi bylo vysvětleno, když máš peníze, tak přeci nebudeš platit nájem, to je ztráta, a tak si palác rovnou koupili. Je to samozřejmě dočasné, neb nový dům se staví v Edenu na jednom z kopců. Že by drastický zásah do krajiny? Ale soukromý park má asi jiná alibi… Mám teď výhled na bagr každý den, naštěstí ho cikády přehluší.

Měli jsme tu čest se účastnit narozenin pana majitele. Moc se mi nechtělo, ne že bychom nezapadali, ale popravdě jsem dovezla jen jedny dlouhý šaty a make up nevedu. Naštěstí jsou přírodní materiály chic. Kumba vypadá dobře od narození, haha, a Kareen s turbanem za exota odláká pozornost…Všichni se sjíždí na čas. Jedná se o překvapení! Údajně si Gerard přál helikoptéru a kdo ví co, ale vzhledem, že Kiara má každým dnem rodit, tak to bude skromnější…

Jak jsem čekala, všichni jsou ve světlých barvách, styl tuluminati jak vyšité, na to jsem zvyklá. Na přivítání nám nabízí čokoládu s mikro dávkou houbiček, ne díky. Kumba se hned vrhá do bazénu a výřivky, ze kterých několik hodin nevyleze. Každý vypadá trochu mimo obraz. Ale to už přichází organizátorka s pokyny. Budeme se srocovat před vchodem a jako první je na programu Angel walk. Tunel, kterým Gerald se zavřenýma očima projde a my ho polaskáme a něco krásného do ouška pošeptáme. Pak bali masáž nohou atd..Přibíhá maličká Kiara, tip Penelope cruz, se svým mega pupkem a italským temperamentem a najednou se všichni usmívají a začíná to plynout. Gerarld přijíždí a hned dostává šátek na oči. Chlap jak hora, je nejistej. Lidi to moc nepochopili a tak k němu přichází jeden po druhým popřát a obejmout, i tak je to dojemný…Když je oslavenec omyt a ozdoben, sejmou mu pásku z očí a my všichni na terase pod ním: Happy birthday! Je dojatej, slzičky od muže jeho postavení a vzhledu bych nečekala, a tak si taky pobrečím. Hned mi dochází že veškerý můj odpor k této akci je ten tam a že jsem jen narážela na nějakou svou vnitřní nejistotu…Super tak a teď můžeme pařit. Ale tady je všem jemné a pomalé. Jako drink se podává kombucha, alko a nealko verze. Mmm, čepovaná jako u nás pivko. Na pozadí hrají mé oblíbené medicine songs. Západ slunce už svolává všechny, aby sedli na zadek na matičku zemi a propojuje nás v pokoře a vděčnosti. Vše je dokonalé, tak jak je… K večeři pak zasedáme společně k dlouhému stolu, podává se veganské super menu, samozřejmě bez lepku a v bio kvalitě, na stolech je voda z pramene z rajské zahrady. Oslava v new age stylu. Kumba konečně vylezl z bazénu (jako jediný se koupal!!) A rozhodl se rovnou jít do hajan…Pak se zapaluje ohníček a čeká nás několik hodin zpívání, modliteb a díků, tak jak si Gerald vybírá jednotlivé přátele a ke každému má takový intimní proslov. Jsem opět dojatá a říkám si, že to asi bude tím, že tu všichni pijí ayahuasku….

Návrat Svaté Terezy

Terezo, Terezičko, co bys na to asi řekla? Kam to naše počínání spěje? Navracím se do Sv.Terezy po pěti letech. Tehdy jsem tady netušíc pobíhala se zárodkem nového života. A dnes jsem svědkem globalizace a urbanizace, dvou tendencí, které se jen těžko dají zastavit. Ještě před pár lety byla rozrůstající se vesnice vcelku klidnou oázou především surfistů, pomalého a zdravého životního stylu. Dnes je už na seznamu top světových destinací. Údajně se milionáři z Tulumu přesouvají sem, páč už je tam na ně příliš přelidněno. Ceny pozemků závratně rostou, zatímco každý z dlouholetých pozemků pomalu spěje ke konci. Lákavé sumy a vydírání, kdo by odolal. Dokonce i Zelená lola, dřív pajzl jen pro místní ožrali, dnes hostí desítky puberťáků a turistů dychtících po zábavě, ale její dny končí…V oblasti žije Leo Dicaprio a Gisele Bundchen, jo a minulý týden si koupil pozemek Tom Cruise, zatímco chudák Mat Damon stále nenašel to pravé ořechové. Malé letiště, zatím jen pro soukromé jets, diktuje budoucnost Svaté Terezy. Holdujte požitkům a lelkování, toť cesta k vykoupení!
Díky bohu, že kostarické zákony striktně nařizují respektovat pobřeží. A tak jsou pláže zatím nezastavěné a oplývají svou přirozenou divokostí, dlouhé, plné naplaveného dřeva, drsné a okouzlující. Na krásné pláži Playa Hermosa se můžete většinu roku slunit nazí a přespat s ohníčkem pod hvězdami. Tak jako naše milovaná Kata, která si tento luxus dopřává už krásných 30 let…

Kata legend

Kata je živoucí legenda a letos mi to opět potvrdila. Vodnářka se zasněnýma blankytně modrýma očima. Stepilá, štíhlá, sluncem laskaná. Koukám ji do tváře a vidím jasnost a noblesu. Už to budou tři desetiletí, co si vzala místního gaye, jenž kandidoval do politiky a ženuška se mu hodila, stejně jako jí občanství. Táhli to spolu na oko dlouho, občas zašla na nějaký politický mecheche, jinak si žil každý po svém. Po smrti jí zanechal kus krásného pozemku na pláži v hodnotě 9 milionů dolarů, ale kvůli výhrůžkám právníků jejích zainteresovaných přátel se na to vy… Nu což, sice to jsou velký prašuje, ale za stres to rozhodně nestojí.
První, co Kata po našem příjezdu hlásí: “Víte, co se mi před dvěma týdny stalo? Málem jsem umřela!”
“Cože?!”
“Jo, na otravu rajčaty!”
Kata kývá nedávno oholenou hlavou, kterou jí pokrývá čerstvý bílý míšek. Je elegantní, sebevědomá, na tváři ani vrásku, ale vlasy má komplet šedivé a je na to hrdá. Dnes slaví 67, ale tipla bych ji tak na 50. Ptám se jí na tajemství vitálnáho života. Před pár lety mi řekla, že je to voda. Mít dobrý pitný režim. Teď k tomu dodává:
“Já už jsem spoustu let raw veganka, živá strava mi dává smysl, obzvlášť když člověk má to štěstí žít v tropické zemi.”
Ale já vnímám její sílu a nezávislost. Je pana svého života. Bez partnera, bez dětí. Ne, že bych chtěla hanit rodinu. Ale komu se poštěstí se projet každý den za rozbřesku na pláži na koni? Pak si dát jógu, saunu, skok do moře a zdravou snídani? Kata si diktuje svůj den. Rodinu si vynahradila zvířectvem. Má slípky, kočky, psi a jednoho rozmazleného koně. Stará se o ně s veškerým odevzdáním a většinu z nich zachránila z nějaké tragické situace.

Navíc svůj dům pronajímá a celý rok žije obklopená zajímavými většinou mladými lidmi, kteří se často vracejí a stávají se celoživotními přáteli. Teď tu zrovna kemp světový mistr v surfingu. No jo, Kata taky surfuje!
“Stres je největší zabiják, víš. Teď, když můj žaludek není na sto pro, stačí abych musela kvůli něčemu trochu pospíšit, a hned cítím, jak mě to tam tlačí až bolí. Lidi mě tu nabádají, ať svůj pozemek lépe využiju a pořád jen peníze, investice, byla byla byla. Nikdo mi nerozumí. Nikdo nechápe, že ze všeho nejvíc chci mít svůj klid. Pohodu. Míň je víc. Chci ticho, samotu. O jak někdy toužím po tom, být sama!”
Kata má slzy v očích. Je toho na ni moc. A já jí rozumím.
Koukáme na oceán, který nepřestává chrlit tuny vody, stále a neúnavně.
“Teď tu máme rudý příliv. Taky nazývaný krvavý”
Ještě před pár dny bylo moře blankytně modré. A teď je tmavé, údajně kvůli vymírajícím rybkám. Teplota světového oceánu stoupá a některé druhy se nestíhají adaptovat. To zní až sci-fi. Ale popravdě s důsledky globálního oteplování už se potýkáme nějaký ten pátek a stále si radši zakrýváme oči…
Abych náš cestovní report nekončila tak pesimisticky, tak věřím tomu, že je mnoho cest, jak se navracet k rovnováze. A třeba Kostarika je nádherný příklad, že to jde. Lidi tady jsou spokojení, jak místní (s nimiž jsem se setkala a nebylo jich mnoho), tak přistěhovalci. Stát rozpustil armádu a peníze investoval do národních parků.
Pro mě hodně kontroverzní země, vykořeněná, bez autentické kultury, ale srdečná a pestrobarevná. Mám to tu ráda. A z nějakého důvodu jsem měla nahlédnout pod pokličku těch zámožnějších…