České léto

Bylo nebylo, ani ne tak dávno, ani včera. Rychle to uteklo a přitom se to krásně přelévalo. České léto, to miluju.

Dny strávené v lesích, na stráních, s pusama obarvenýma od borůvek a se zrníčkama malin mezi zubama. Ještě teď mi zní šelest listoví v uších, když se slunce naklání k obzoru. Stále vnímám tu přívětivost české krajiny, která nám otevřela své pokladnice. S každou výpravou do lesa jsem si mohla zhluboka vydechnout, zpomalit, utišit své myšlenky. Les byl můj nejlepší psycholog a lázně v jednom…

Letošní léto se neslo ve znamení kořenů. Obklopení rodinou jsem se každý den vydávali na průzkumy vzdálenější i blízkého okolí. Naučili jsme se kosit, spíš teda Kumbi, a objevili vzácné druhy rostlin a hmyzáků českých luk. Na pár dní jsme se zapojili do kurzu Intuitivních her v Havlíčkově Brodě, jež vychází z antroposofie, navštívili jsme Pardubice, Žďár a milovanou Prahu, její přelidněné koupaliště i petřínský labyrint a přitom mlsali Angelato, courali jsme se zpožděnými vlaky, jež mě poznamenaly úpalem, potkali jsme se s mexicko – českou bandičkou i se starými dobrými kamarády. Kumbi se ‘rozkoukal’ na kurzu extraokulárního vidění, pro mě naprosto fascinující zkušenost, kde jsme se v Hranicích na Moravě přichomejtli i k mezinárodnímu výzkumnému týmu při měření nového  světového rekordu hloubky hranické propasti.

A na závěr už nás čekal krásný Healing festival, kam Kareen přicestoval jako překvapení, a ten byl jen třešničkou na dortu plně prožitého léta v ČR.

Živý život / intuitivní hry pro dospělé

To je dar.

To je cesta k sobě, cesta znovuobjevování.

Cesta do proměnlivého světa vířivých jasných vlnění, ke smršťování se a k expanzi.

Cesta do ticha dlážděná tisíci barvami a vůněmi, ach, voňavoučkými lejny tlející rutiny, ze které vykvétají pampelišky a kopretiny, růže a slunečnice, a ty se osvobozují a odlétají do říše snů.

A jsou to jejich pestrobarevná křídla, která víří spirály vzduchu a ty zase načechrávají koruny stromů, jejichž kořeny podepírají lehkost bytí člověka, aby v noci mohl v klidu ulehnout a navrátit se tam do těch míst, kde se z květin stávají motýli

…

Cestou vlakem domů, domů k sobě. Dotýká se mě úplně všechno. Slova. Úsměvy. Obrazy střídající se krajiny. A klukovi s lehkých mentálním postižení maminka říká: 

“Tak pojď. Už budeme vystupovat. Už jsme tady.”

A on se zvedne, s úžasem v očích se rozhlédne a tiše řekne: “Tady.”

…

Healing festival

“To jako fakt, Sandro?” Přemítám sama v sobě. 

“Ses asi zbláznila! Celý rok se vyhýbáš tulumské pseudospiritualitě, předraženým akcím, kde se garantuje, jak se naučíš být sama sebou, zbavíš se bloků, strachů, pavouků a prdů všeho druhu a vůbec, domů se navrátíš osvícená. A tenhle festival zavání frekvencí Tuluminati.” Jo, to fakt nemusím…Výsměch mysli, zpochybňuje rozhodnutí, které přišlo v ten okamžik, kdy jsem po dvou dnech hluboké terapeutické práce pocítila úlevu a ve mně se otevřel prostor. Místo pro nové. Jakoby život skrze mě mohl opět proudit…

Ten den jsem narazila na to, že jeden kamarád dělá tour po Evropě a bude mít i jeden koncert v ČR. Aha, na nějakém Healing festivale. Tak to čekuju, očima koulím. Netanel, Laor, Vijay, Mose…prvních pár účinkujících na seznamu jsou umělci, které poslouchám celý rok na Spotify a potají toužím po tom, slyšet je naživo. Vau, tak tohle si nemůžu nechat ujít. To si dopřeju jako dárek, samozřejmě s nějakým smysluplným ospravedlněním typu “máma na plné obrátky” si to přeci zaslouží. A tak nakonec kupuju lístek i svojí mamince, protože i ona si to přeci zaslouží.

<Netanel>

Naše první setkání proběhlo spontánně. Seděl v kruhu přátel na zemi i s mojí milovanou Eomi. Tak jdeme za nimi, Kareen hned zbystří krajana a zaplňuje prostor. Hebrejština přehlušuje dosavadní hovor a ti dva spolu rozpráví, jakoby se znali od nepaměti. Na izraelské kultuře mě fascinuje pocit sounáležitosti. Působí jako jedna velká rodina, která jakmile na sebe někde ve světě narazí otevírá svou láskyplnou náruč. Pro mě tento druh propojení přesahuje dalece pojem vlastenectví.

A tak se s Netanelem setkávám i já. S malým nenápadným izraelcem, jehož jedinečný hlas i dar vytvářet  prostor, kde se lidé můžou cítit zranitelní, je důvod, proč jsem se na festival vydala. A tak nějak cítím, že i díky němu přicestoval Kareen a ostatní z mého blízkého kruhu.

<Oslava duše>

Usedám na zem před podium jako jedna z prvních. Netanel “jen zvučí”, ale mě už se začínají koulet slzy po tvářích. Tak to teda bude něco, říkám si, snad to ustojím.

Teď už je hlavní stan plný v tichu vyčkávajících lidí. Netanel otevírá prostor jednoduchou písní. Ale nejsou to jen slova, je to celý záměr této ceremonie: “Držíme tady bezpečný prostor. Společně. Tak se nebojte a pusťte to.” Lidé začínají vzdychat, pofňukávat, kvílet…přichází vlny katarze v různé intenzitě. Já pláču naplno, nevím, odkud se to dere, ale je to úlevné. Když se náhodou odpojím, neb má mysl začne něco řešit, tak otevřu oči a vzhlédnu k Netanelovi. On to drží. V plné přítomnosti. A já se opět uvolňuji a vodopády slz smáčí mé tváře, stékají a omývají mou hruď i klín. Mám pocit, že jsem otevřela kohoutek, ze kterého se valí vody nekonečného oceánu emocí. Pláčou i muži, tak bezpečný tento prostor je. 

Po nějaké chvíli nás Netanel vyzve, abychom chodili prostorem a dívali se ostatním do očí. Jedna moje část má strach se odhalit ve své plné zranitelnosti, ale já si jí nevšímám. Potkávám tolik párů očí, tolik různých světů…Někteří stále ještě drží nepřirozený úsměv, jiní mají oči zarudlé od pláče, s těmi je mi dobře, s těmi jsem na stejné vlně a tak spolu můžeme vydatně plakat. Zastavujeme se u nahodilého partnera a společně zpíváme: Vidím tě… Cítím tě… Objímám tě… Léčím tě… To, co v sále probíhá, je nepopsatelné. Mé srdce se do široka otevírá, až cítím fyzickou bolest. Přede mnou stojí krásná žena. Obnažená… vyděšená… jako by tu masku, co právě sundala, nosila po celá staletí ….a najednou se mohla zplna nadechnout…najednou mohla být skutečně viděna. Taková, jaká je. Bez make-upu a přetvářky. Má strach. Ale já cítím celou svou bytostí, jak ji miluji a přijímám se vším, se všema sračkama, co sebou životem vláčí. A stejně tak přijímám i sebe. Naše společné slzy smáčí obětí, které se topí v jiném časoprostoru. Cítím, že jsem se vydala na cestu domů…

Po kolektivní katarzi a léčení na závěr přichází uzemnění a integrace. Je mi tak dobře, že se mi nechce hned navracet do rodičovské reality a jdu si posedět ke stromu. Vše je najednou zelenější a zářivější. Zdálky vidím Netanela, jak opouští hlavní stage. Z očí se mi koulí slzy vděčnosti.

Tento krásný člověk nás ještě dvakrát obdaroval na festivale svým talentem. Jednou na improvizaci k extatickému tanci, kde jsem mohla jasně zakusit, jaký je rozdíl mezi tím, kdo je skutečně přítomný a má záměr sloužit a vytvářet pro ostatní bezpečný prostor k léčení, a naopak když si někdo jede ego trip. Zajímavá zkušenost…A konečná ceremonie byla jen prohloubením vnitřní práce těch pěti dní strávených na Healing festivale.

Když jsem se s Netanelem loučila, zahleděl se mi do očí a já v těch jeho mohla už poněkolikáté spatřit hlubokou pokoru: “Děkuji ti, Sandro, žes plakala i za ty, co to nedokážou.” “A já děkuji za to, že si v srdci mohu odnést ten hřejivý pocit domova, na horší časy…”

Zamyšlení

Když se na existenci podíváme z perspektivy nervové soustavy, je právě pocit bezpečí nejvíce vyhledávaným pocitem/stavem. Potřebujeme ho, abychom se uvolnili a mohlo dojít k samoregulačním procesům uvolňování stresu a léčení. Dlouhodobý stres a vysilující životní styl vede k přetížení nervové soustavy a k eventuálnímu “upuštění” tohoto naakumulovaného napětí, ať už formou přetrvávající apatie, deprese či vyhoření, atd. I když náš život může zvenku vypadat idylicky, pokud je náš vnitřní svět v nerovnováze, dříve či později si naše tělo samo najde cestu. Často k takovým zkratům dojde dřív, než jsme sami schopni danou situaci reflektovat, tudíž podniknout potřebné změny.

Jsou různé způsoby, jak se starat o naši nervovou soustavu. Asi nejpřirozenější péčí je vědomý hluboký dech. Zpomalení, zjemnění a prohloubení dechu je pro náš systém signál, že se může uvolnit, že už nemusí být ve střehu. Existují i jiná cvičení a techniky, např. jemný třas, který napomáhá uvolnit napětí uložené ve svalech. Je-li třesení prohloubeno, můžeme se dostat i k hluboce uloženým traumatům.

Nejsem expert, ale momentálně jsou tato témata v mém životě hojně vyhledávaná. Učím se starat o svojí psychiku. Mám pocit, že kdybychom se každý vydali na průzkum své vnitřní krajiny, v drtivé většině bychom pravděpodobně zjistili, že schováváme zranění, která nás v životě postavila do role, jež nás má udržovat pod ochranou před dalšími zraněními. Tedy chráníme sami sebe před životem, před tím, co je nekonečné a přítomné, a skrze kontrolu se tak zároveň odsuzujeme k polovičatosti a omezenosti… to je normální. To je přirozené a pro nás bezpečné. Ale…

Představme si, že se vydáme na cestu hlubokého léčení, na cestu k našim tak ostražitě střeženým zraněním…a to chce notnou dávku odvahy a vůle…a když ta zranění uvidíme…když je opětovně procítíme….a přijmeme je…i to, že nás celý život udržovala v nevědomí…že jsou naší součástí…že i díky nim jsme, kdo jsme… a přesto už se jimi nemusíme nechat ovládat…lépe řečeno můžeme rozpustit obranné mechanismy našeho ega…

…a pak se v nás ta střežená energie uvolní…

…a otevře se prostor…

…a život skrze nás najednou začne proudit…

…a svět dostane jiné odstíny barev…a my ho pociťujeme jako bezpečné místo k životu…

Tak jako děti, které se sem rodí s nekonečnou důvěru v to, co je obklopuje

S vírou v život

Že dává smysl

…

A tak děkuji všem, kdo otevírají a drží prostor pro ostatní. Prostor, kde si můžeme dovolit být zranitelní a shodit aspoň část toho nákladu, co s sebou vláčíme.