Plnou parou do nebe

Plnou parou do nebe

Všichni se mne ptají a taky se trochu strachují, jaké to je letět takovou dálku sama s malým prckem. Zvu vás na výlet do oblak společně s námi.

Probouzím se v půl sedmé ráno v Bruselu v obří postýlce pro krále, Kumba ještě chrupčí. Cestu jsme si rozdělili tak, že přestup v Bruselu bude příjemnější, když si tam den pobydem u kámošky a na přelet přes oceán tak budeme více odpočatí.

“Kumba, Kumba! Vstávej, dnes poletíme, letadlo, vzuuum!”

“Tlalaloo, tlalaloo,” Kumba hned skáče na posteli a víská radostí.

“Vzuuum, mamiii!”

Jo jo, baby, ale ještě se musíme oblíct, zuby, sváča s sebou, dobalit batoh, ach jo, hovňous, a to jsem tě zrovna přebalila, tak ještě jednou…rozhodně je dobrý si s dítětem dát na vše časovou rezervu. Ale to už na nás venku čeká náš řidič Mohamed, poprvé zkouším Uber službu.

Jedééém. Venku dnes prší a je fakt kosa, Kumbovi je to šumák, žvatlá něco o “tlalaloo, tlalaloo” a hledá je na nebi. Díky Mohamede z Rwandy, naše dobrodružství začíná.

Letiště. Kumba se zasekává na všem. Ne, ne, bebí, nejdřív boarding pass a pak můžem zpomalit a objevovat. Na zádech 9kg, v náruči 13. Hold mámy, máme super schopnosti, o kterých před mateřstvím ani netušíme. Jezdící schody, výtahy, letištní vozítka, bilboardy, výlohy, obří prostor pro zkoumání. Pouštím uzdu a užívám si dobrodružství, alespoň než nás začne tlačit čas. Brusel není malý, z jednoho gatu na druhý to může být i pár kilometrů bezcelní zónou plnou resturací, obchůdků a kravinek. Díky za urychlovací pásy, ty vážně milujem! Závodíme na nich s letištníma vozítkama, prodíráme se zaseklými davy. Uf, ještě že má Kumba na zádech tu neonovou berušku, takhle se jen tak neztratí…

Na záchod musí povinně se mnou a ve frontách občas počítám vteřiny a trpělivě dokola vysvětluju, že musíme počkat, že tam ten pán…na to Kumba: “Pán, ne ne, pán”, protestuje, ale marně. Někdy to plyne,jindy je to peprnné, ale jakmile se dostaneme poblíž naší nástupní brány, Kuči se přilepí na obří okna s očima široce dokořán a ani nedutá. Občas se ozve výkřik typu:

“Hele, hele, mami, tlalalooo”.

A pak zase: “Tlalaloo, mío, mío (=moje)!!”

To se teda picnu, když si ve dvou letech človíček přivlastňuje letadla, co bude dělat ve dvaceti? Letadla přistávají, rolují, vzlétají, kličkují před námi a do toho údržbové vozy a autobusy, prostě ráj na zemi. Kumba se kochá a já mám chvíli klid.

Nástup do letadla, musíme si ho nejdřív zvenku hezky prohlédnout, pak i ošahat a zazní i nějaký proslov. Máme skvělé sedadlo vepředu, první hned za bussiness class, takže více místa na nohy a hračky, spolucestující excelentní, ač si se slečnou nerozumíme, je velmi všímavá, ochotná a vžívá se do mé situace s takovou vervou, až ji musím krotit. Kumba mi ještě naposled sedí po cestě na klíně, od dvou let už bude mít povinně svoje místečko. Vedle nás rodinka s batoletem, taky sympaťáci. Cítím, že to bude pohoda.

Kumba nerad proslovy, čekání na něco, co nechápe, navíc ještě připoutanej ke mně. Hold je na čase sáhnout po mé tajné zbrani.

“Krtek?!”

Odpověď zní jasně: “Jó, jó, keték,” blýsknou se jeho očka, že se konečně něco bude dít.

Uf, naštěstí jsem stáhla 17 dílů, které by snad na cestu mohly vystačit! Letadlo se rozjíždí, spouští motory a mně se podaří při vzletu vymanit kloučka ze zajetí virtuálního světa a užít si ten pocit odlepení se od země.

“Kumbi, míříme do oblak, al cielo, tam, kde je sol a luna.”

Je vidět, že to vůbec nepobírá, jelikož k tomu nemá žádný komentář a jen se s otevřenou pusou kouká na zmenšující se obrázky za oknem, než ho opět pohltí svět pohádek. Máme před sebou 12 hod s přistáním na Kubě. Sama sobě slibuju, že se nebudu zaobírat časem, že se do toho uvolním a naopak si to užijeme.

S trochou štěstí Kumba chvíli po vzletu usíná u mě v náručí a i já si můžu odpočinout, po chvíli nám přinesou obídek a ještě k tomu vegetariánský, díky za ohleduplnost!

První půlka letu utíká nesmírně rychle. Výpravy po letadle, na záchod, mňamky, pohádky, knížky, zvířátka a pořád dokola. Druhá půlka už je o něco náročnější. Jsme oba unavení, ale zároveň je potřeba vybít přebytečnou energii. Se sousedním mimčem se snaží “hrát si”, ale musím ho dost krotit a být ve střehu.

“Kumba, to je mimi, malinkatý mimi.”

Kumba skáče a lumpačí, háže do vzduchu plastovým štěrchacím míčem a brzy už má kubánskýho parťáka. Udělají si z části letadla hřiště a donekonečna ho prolízají. Tak super, teď mám zodpovědnost za dva. Oblíbeným místem je též nouzový východ s velkou bezpečností klikou, na kterou se věší jako Tarzan a já předstírám, že tam jako nejsem…bliká na nás spousta usměvavých tváří, sem tam nějaký letargický  pohled bez výrazu. Jsem ráda, že  nejsou trable a většina lidí Kumbu bere chápavě, až s obdivem. Vleče se to, ale dá se. Už jsme si vytipovali v letadle kámoše, se kterýma interagujeme.

Konečně přistáváme na Kubě. Někomu zmizelo příruční zavazadlo. Dýchá na nás tropické vedro a čas se zastavil. Sjíždíme krtky jeden za druhým. Ještě nás čeká hodina letu a jsme v cíli. Vnímám u sebe, že jedu na nouzový režim. Hlavně, ať je Kumba v pohodě, ať ho nebolí ouška a mě prsa z nekonečnýho kojení. Už ani nevím, co bylo, jak to šlo za sebou a co jsem u toho cítila. Jediné, co vám můžu říct, že jsme dostali ještě jednu svačinku a zatímco Kumba tupě zíral na krtka a nebo pil, já tupě zírala přes rameno slečně na instagram. Jo, otupělost je to správný slovo. Občas jsme vykoukli na nádherné barvy karibiku, na ostrůvky a obláčky a potají se těšili na slunce.

Cancun, přilétáme moc brzy. Cožééé? Brzy, no to bych se na to koukla. Nemají pro nás místo pro výstup. Při francouzském hlášení vidím v beznadějném pohledu slečny vedle mě, že to ještě nekončí. Jen 20min? No to už po takové štrece dáme! Pak se to překulí na půl hodinku a nakonec se smilují a odvezou nás daleko na staré letiště, kde si pro nás přijedou autobusy. Skvělý bonus pro Kumbu! Ten je jak špageta bez omáčky.

Napojím se na vnitřní navigaci a prokličkuji imigrační, kontrolu batohů a celní zónu ani nevím jak, žádné fronty ani zdržování, cíl máme na dosah. Za 10 min jsme venku a popadáme dech v tom vlhkostí nabitém rozpáleném dni, kdy slunce je na vrcholu a naše těla zatím mají půlnoc.

“Kumbi, v pohodě?”

Už jsem skoro zapomněla, že ho s sebou mám…a támhle už stojí, náš záchrance. Přivezl plíny, vodu, jídlo, z auta vytvořil postýlku. Naše obětí je nekonečné, já konečně polevuji, rozplývám se, ačkoli jedna moje část má chuť setrvačností jet dál a něco blábolí. Kumba se nejdřív rozkoukává a pak si výskne. Tak teď už jen dvě hodinky domů do postýlky, do světa ozvučeného cikádami a osvětleného hvězdami. Vím, že budu ještě pár dní přistávat…