Zárodky

Palmy se kymácí, moře burácí, pelikáni sviští nad vlnami, moje nová 35ti stupňová
realita. Znám to tu, otisky mých nohou tady na chvíli v písku již
vyvstaly, než je vítr rozprášil a zasypal. Byla tady i ta bytůstka, co
ve mně vyrůstá, tehdy ještě v zárodku, pro mě velkým
tajemstvím….Letadlo přistává, kruh se uzavírá, ale jak to vlastně
bylo od začátku?

Ústřižky z cest

Nasedám do autobusu, moc se mi nechce, ač se
neskonale těším na rodnou zemi a v ní milované. Je začátek
března. Něco mi říká: To je úlet, holka! Kareenova tvář zosobňuje
žal, smutek z odloučení, ten pohled mě mučí. Jo, úlet to je, z
jednoho ráje do jiného až na druhý konec světa. Smysluplné
spojení? Kdepak! Kdo by cestoval z Kostariky na Seychelly. Takže
doslovný úlet.

A už to fičí….autobus – letadlo – vláček – autobus –
dvakrát tramvaj (v milované Praze) – vlak – auto – dvakrát auto (a to
už budeme odlítat z Vídně – stihla jsem si v mezičase doma tři hoďky zchrupnout – letadlo – letadlo – letadlo – bus – loď – loď. Hop skok přes potok a pár moří. Juchůůů a máte mě tady.

Seychelly. Po pěti nocích a čtyřech dnech z tropů přes zamrzlou Evropu do tropů. Posun přesně 12 hodin. Mám jíst či spát? Jsem to ještě vlastně já? Tak tahle otočka kolem osy mě stála….hodně věcí, ale stála i za to. Především za setkání nevšední, být s rodinou pospolu a kompletní: maminka + tatínek + bratr + ségra.

A jak se to tak přihodila, to nikdo z nás neví. Každý tak nějak za sebe a přeci dohromady, kdo by si nechal ujít tak jedinečnou příležitost?

Na ostrovech, lehce zaseklých v čase, plný líných a vysmátých míšenců, kde člověk musí šlápnout do pedálů, aby něco viděl, a přitom si dát pozor, aby nesrazil obří 1,5m želvu, jejímž oblíbeným místem na zevlování jsou právě sluncem rozpálené silničky.

Na tom místě jsme zjistili, jak rozličná individua jsme s nekompatibilními potřebami a touhami a taky jsme zjistili, že je to tak v pořádku a že každý ať si část užije po svém a zbytek společně. A že touha prožívat vždy vše pospolu je pouhou iluzí přinášející stres a zklamání, tak ať si každý najde rovnováhu, kompromis ve svém bytí.

A v neposlední řadě jsme si splnili dětský sen o těchto vysněných ostrovech. Díky, tatínku, stálo to za to, uf.

Snad jen kdybych tenkrát věděla, že ve mně uzrává semínko, tak bych se do takového bláznovství nevrhla. Ale to semínko asi samo toužilo obkroužit svět a tušilo, že se mnou se mu to zadaří. Jen mezi námi: má 8 měsíců klíčení a navštívilo už 4 kontinenty. Asi bude mít botky toulavý po rodičích (jak by ne, když tatík je zakladatel nomádskýho hnutí….)

Jaro, léto, začátek podzimu. Čas strávený v Evropě uplynul v lehkosti, radosti a
šťastném klidu. S návratem ze Seychell přišlo i to velké poznání o požehnaném stavu a nezbylo než se vydat do Izraele za Kareenem, poznat i druhé kořeny.

Jak jsme zjistili, že čekáme…?
Raya, paprsek sluneční osvítil mou cestu. Sestra ze sna, znám ji odjakživa. Dítě v ženskosti, něžnost bez převleků, hmatatelná, jak první úsměv dne. Je nádherná, ach jak ta je božská. Ve své nenucenosti, v očích pravdu světa. Dítě v dospělém těle, jehož každý dotyk, slovo, myšlenka mají smysl. Říká mi:

“Je krásné potkat se s dítětem. A ještě k tomu, co nosí dítě v
sobě,” uhihňává se rozárka.

Přivedl ji ke mně její tříletý zázrak Lucián, se kterým jsem se
náhodou střetla na procházce.

“Mami, mami, pojď se podívat, je tam malý chlapeček s
malinkatou pusinkou.”

Očividně tím nemyslel mě. A tak jsme se setkaly v pohledu, doteku, v obětí. Vyprávěla mi o tajích vesmírných, o početí, o lásce a o soužití.

“Je možné milovat jen jednoho muže a být jen a jen pro něj, celý život. Musíš se mu odevzdat a milovat ho každou svojí buňkou, na všech úrovních. Buď jeho nejlepší milenkou, buď vodou, která zkrotí ten oheň. Buď jeho bez výjimky.”

A tak se to učím, její slova ve mně doznívají a já se občas setkám s
jejich hloubkou.

A jaký je můj muž?

Cítím vděčnost za muže, jenž stojí po mém boku. Neposedává, nekulhá za mnou, ani nestáčí své kroky jinam. Cítím své rameno, jak se jeho dotýká, slyším tep jeho srdce v ozvěnách svého dechu. Říká: Jsem tu pro tebe. Na život i na smrt. Věřím mu, znám jeho sílu i slabosti, miluji jeho talent. Když se vedle něj probouzím, život má smysl. Když s ním usínám, je to třešnička na dortu nejkrásnějšího dne.

A jaký je můj druhý muž?

Jsem ve stavu, ze kterého není cesty zpět
rodí se ve mně jeden nový svět
vše pulzuje a rozpíná se
vypráví o božské kráse
jsem jiná v každé vteřině

žena matka dávám sbohem dívčině

svět se mění hlavně uvnitř, v centru, niterně

nastává klid, mír a pokoj
rozlévá se po okraj ve mně

díky za to požehnání
díky za dar nad dary
vítej lásko
vítej milovaný

V létě nás pohostily hory italské i moře. Dva měsíce v přírodě nám udělaly dobře. Výstup do 1500m v bouřce a s batůžkem, to byla dlouhá a krásná mise, výzva, jež se dala přijmout s vědomím, že mě tam odtud nikdo měsíc nedostanu a potkáme celou evropskou rainbow rodinu. A nejen to, i Kareen pookřál,
tolik nomádů, dávných přátel z celého světa, co posbíral za uplynulé roky se tam propojilo a on teď konečně má důvod se vracet do Evropy nejen kvůli mně.

A jak klasy dozrávaly i ve mně vesmír dostával novou podobu a já cítila, že je čas se rozhodnout. Potřeba tvořit si hnízdečko, doputovat tam, kam máme, mít prostor i zázemí a podporu. Odpověď z imigračního o prodloužení Kareenova víza nepřicházela, za to se ochlazovalo a on byl paralyzovaný, jak papoušek na Sibiři, navíc bez práce.

Komunity obsazené, podnájmy předražené, u maminky teplo a pohodlí, ale trochu těsno, však to znáte, pod sukní je pod sukní…

Na české rainbow jsem jela s vnitřním pocite, že dostanu odpověď, a bylo logické, že by se otevřely dvířka v Čechách či jinde v Evropě. A co … nechtěl. Marcus naléhá:

“Hele, my jsme teď porodili úžasný dvojčata, sice v porodnici, ale má ženuška má kontakt na skvělou porodní bábu. V Mexiku. No a vy furt nevíte, kam se pohnout.”

No skvělý, porodní bába, ale až v Mexiku, to smysl nedávalo. Aspoň ne zpočátku. Marcus mě bombardoval zprávami i po rainbow a pak se vše najednou propojilo a přicházeli další a další synchronicity a tam v dalekém Mexiku se otevírala oáza mateřství, zapadly do sebe i poslední částečky skládanky a zjevila se nebývale levná letenka.

“Co? Ale to je už za týden? Jejda, jak to všem vysvětlím? Jak je pomuchlám a popláču si na rozloučenou??”

Došlo mi, že v tomto stavu je pocit odjezdu 1000x intenzivnější prožitek.
Než se celý proces nastartuje, sbalím symbolicky pár mimi hadříků, oběhnu úřady a ještě mám tu čest seznámit se situacích v českých porodnicích, která mě, naštěstí jen lehce, traumatizuje (a to jen díky vědomí, že tady rodit nebudu)…

Jen zlehka

Pan primář se ke mně choval jako k největší idiotce, rebelce a naprosto nezodpovědné matce, protože nemám průkazku zaplňenou čísly z pravidelných teď už nejlépe týdenních prohlídek, a jak si to jako představuju a jak si vůbec můžu dovolit něco představovat, když už je z dob středověkého
komunismu dáno a jsou to přeci pilíře naší civilizace a jistoty zdravotní péče. Neřekla jsem ani “mňau”, hrdá na své dva velké ultrazvuky v klíčových momentech těhotenství jsem absolutně nepochytila důvod jeho zaneprázdněné škeble a vše to bla bla ble bléé. Uf, ženy české, hodně štěstí. Přeji nám, ať se páni doktoři uvolní, dostanou lépe zaplaceno, ať proniknout více pod
povrch každodenní rutiny, či ať si najdou lepší práci. (Nerada bych se zde nějakého medika dotkla a upozorňuji, že celá kritika je založená na jedné krátké subjektivní zkušenosti v konkrétní jedné nemocnici:)

Ještě jsme s ženkami v Praze pupíčku požehnaly a za to setkání jsem neskonale
vděčná. V předvečer našeho odjezdu dalo mému bytí smysl a ohromnou sílu jít za svým osudem.

A teď jsme tady a já jsem šťastná, že se s vámi mohu podělit o poslední novinku, a to že jsme si našli domek v pralese u Tulumu na karibském pobřeží. Je to hobití dům a okolo lítají tukani a skáčou opice a máme i pár sousedů, hobitů, a pár kilometrů taky jednu z nejkrásnějších pláží, co jsem kdy viděla. A je tu porodní dům plný moudrých a zkušených žen a spooousta práce pro Kareena…