Západy Svaté Terezy

Pláž.

Pacifik líže ožehavý život, v žáru se těla tetelí, v ohnivém kotouči plameny tančí, dotýkají se kůže, prostupují kostmi, vyplňuji dutiny. Život se sluncem to znamená přivítat jeho paprsky na hladině oceánu při rozbřesku a milovat se s vlnami hodiny a hodiny s pohledem upřeným do dáli, se srdcem bijícím v rytmu přílivu a odlivu.

Na vlnách se život odehrává ve slunečním rytmu. Ráno intenzivní, trpělivé, toužící, žíznivé. Poledne a celý den lenošící, spánek a odpočinek a pak při soumraku nanovo.

Vlny se valí a surfaři se o ně utkají, vteřina bdělosti rozhodne, kdo je král a kdo si počká další nekonečné minuty možná i hodiny. Bezbřehý zdroj, touha, závislost, naplnění.

Svatá Tereza je přímořskou vesnicí, kde před deseti lety stálo pár hotelú a supermarket. Globalizace, civilizace, konzumace. A ty obří vlny, ano, ty to zavinily-zavlnily. Na čtyři měsíce v roce švy hotelů rozpářou, stovky restaurací a barů se přelidní a všichni si nacpou kapsáče dolarama.

Nekonečně dlouhé pláže, ženy v ultra originálních cool bikinách běhají, jógují, venčí psy a děti, sjíždí vlny a jejich svaly se blyští na slunci v domnělé dokonalosti. Supermámy, dost dobrý milenky, všude samá kost. Muži nelení u piva a udržují tempo svých partnerek, ani jeden pupkáč. Jsou prostě cool, všechno je cool. Zde neexistuje celulitida, ani nemoc, ani deprese. Jen ta osamělost se občas vkrádá do snů a přichází vždy se západem.

Západy Svaté Terezy jsou vyhlášené v celé Kostarice. Ani jeden jediný den vám nemůže uniknout tento nejkouzelnější okamžik. Pláž opět ožívá, s pátou hodinou se odkládá stranou rozdělaná práce, psaní úkolů, přerušují se telefonáty, zastaví se pračky, trouby, sekačky. Přijíždí lidé z hor, z lesů a samot, všichni to chtějí vidět , zažít, pocítit.

Lidská těla se krášlí zlatavými, purpurovými a ožehavě pastelovými barvami, oči sledují obří kotouč a kdo v něj pohlédne, zalapá na chvíli po dechu. V jednoduchosti je pravda silnější než kdejaká iluze, myšlenka či emoce. S pohledem do Slunce přichází vděčnost umocněná kolektivním vědomím tisíců párů očí rozesetých po plážích Svaté Terezy. A když pro nic víc, tak pro ten okamžik stojí za to žít.

A zatímco „dospělí“ zírají do Slunce, děti a psi nezahálí, skotačí v písku, ve vlnách, tančí a jančí. Cítí tu sílu, tu posvátnost a milují se s ní spontánně, bláznivě do setmění.

Koně žijí ve volnosti, courají se po pláži, užírají banány z kabelek, vkrádají se do zahrad, tryskají a vyhazují kopýtky. Pura vida, se soumrakem je cítit prostota života.