Porod nemá návod

Chiara má v očích slzy, třese se dojetím:

„Když jsem poprvé spatřila své děťátko, byla jsem v takové extázi, že se to nedá slovy popsat. Byl to ten nejposvátnější, nejplnější okamžik v celém mém životě a já si ho užila dosyta, celé dlouhé minuty bez vyrušení. Toto je mé poselství všem ženám, nenechejte se nikým a ničím rušit, čím víc se ponoříte do sebe, více se uvolníte a propojíte s celým procesem. Čím intenzivnější prožitek, tím silnější pouto s vašim dítětem tvoříte. Křičte, nadávejte, zpívejte, dýchejte, dělejte cokoli, co k vám bude přirozeně přicházet.“

Chiara se zklidňuje, dívá se všem přítomným, jedné po druhé, do očí:

„Nenechte se nikým připravit o kouzlo prvních okamžiků, zůstaňte s děťátkem samy, klidně i půl hodiny. Pak teprve může přijít otec, pak porodní báby…“

Ten den jsem naslouchala vyprávění žen z Údolí elfu tam vysoko v italských horách, bez dutání, s respektem, a mé srdce se třáslo. Jejich slova pronikala hluboko, rezonovala v každé mé buňce.

„A nezapomeňte,“ dodala Chiara, „není žádný plán, žádné očekávání. Je jedno, jestli porodíte ve vodě, či v posteli…“

Uklidnila jsem se, jednak má mysl měla informaci, aby nepanikařila, kdyby to neprobíhalo „harmonicky“, jednak jsem pocítila obrovskou vnitřní pravdu, že vše bude přesně tak, jak má být a já si to prožiju s maximálním odevzdáním.

Dnes je IN rodit bez bolesti, rodit co nejrychleji, nejšetrněji, nejlépe s kosmickým orgasmem či v opačném extrému s utlumujícím epiduralem. Teď po vlastní zkušenosti vnímám, že je to něco velmi individuálního, je mnoho přístupů a cest a každý si musí projít tou svou. A tato byla ta moje:

Tři porodní báby, bazének, stolička, míč, seznam doporučených věcí, kokosy na hydrataci, svíčky a olejíčky na ty posvátné chviličky. Dokonce jsme se stihli zabydlet v novém domě v pralese, půjčit si auto a navštívit alternativní nemocnici, pro případ „kdyby náhodou…“.

Vše je připraveno, cítím vzrušení i lehkou nejistotu. Sabrina, hlavní porodní bába, už v tom samém našem domě dvě děti odrodila. Její praxe je fascinující, zná ji každé mimčo v Tulumu. Říká mi:

„Musím do hlavního města, Mexico City, jen na jednu noc. Ale neboj, zůstane tady Uala a Paulina, kdyby něco…“. Jak mi masíruje bříško, šeptem prosí „počkej na mne, maličký, chci být u toho, až vykoukneš na svět.“

Mám 4 dny před oficiálním termínem a taky Kumbu prosím: „vydrž, broučku, chceme přece mít Sabrinu u porodu.“

Hlavou mi bleskne, proč bychom se na to měli upínat, narodí se, kdy bude chtít. A tak se i stalo…

Ve středu ráno. Křeče. Opakují se. Nejsou to úplné křeče. „Kareen, změř mi to.“

Ach ano, dlouho očekávané kontrakce, pojďme jim říkat vlny, kdo chce, vlny lásky. Přicházejí po osmi minutách a přichází i sousedka, začíná mě masírovat a já se uvolňuju a jen mi problikne: tak přeci jenom bez Sabriny. A pak už se na vlnách vezu po 3 minutách celých krásných 14 hodin. Pro mne prostor bezčasový, nejhlubšího dýchání a pradávných zvuků, jež mě odnáší daleko za horizont všedního poznání. Upadám do transu, chci být o samotě. Ayahuaska jinak, tisíckrát mocnější. Intenzita a rozkoš v ní….

Horká sprcha. Solární, která jako zázrakem fungovala jen a pouze toho dne, kdy jsem po ní celistvě toužila, smývá napětí, laská mé tělo. Vím, že s vodou zvládnu vše, je načase napustit bazének. Kareen se chopí akce. Běhá s hrncema, ohřívá je na plynovém vařiči a plní tůňku. Já si jedu to svoje a až zpětně se dozvídám, že to trvalo 3 hodiny. Koupelna se mění ve svatyni. Oltář, svíčky, oleje. Ale hlavně! Ta teploučká voda… nořím se do ní a ona mě hýčká. Vlny jsou tak nádherné, že tam chci být navždy. Ujíždím si na oxytocinu, hormonu štěstí. Není únava, ani bolest, jen naplnění v intenzitě. Kareen mě drží za ruku, skoro nedýchá.

Já vyzýván Kumbu: “pojď maličký, ničeho se neboj, tady na tebe již čekáme. Moc se těšíme a postaráme se, abys měl vše, co potřebuješ. Hlavně spoustu lásky.“

Kareen pláče, konečně mu to vše dochází.

Občas se objeví Uala nebo Paulína, v tichosti se přiblíží a nabídnou mi vodu, poslechnou si srdíčko. Když přichází noc a džungle ožívá, Kareen mi oznamuje:

“Lásko, měla bys na chvíli vylézt z vody a chodit, aby se ti to tam rozhýbalo. Jseš ve své komfortní zóně, ale může to tak trvat věčnost.“

Dobře. Chodím a věším se za popruhy v obýváku, na Kareena, kroutím bokama a kroutím se celá, to je tedy síla. Ach, chci svou vodu, tu blaženou něžnost! Ale něco mi říká. Vydrž! Koušu Kareena do hrudi, začínám křičet a cítím únavu. Ne, ne, teď mi nemůžou dojít síly…!!

Najednou se něco uvolní. Špunt. Ano, díky. Chci zpět do vody. A ve vodě i má voda. Praskne. Druhá fáze porodu může začít.

Endorfiny střídá adrenalin. Intenzita vln nabírá obrátky, prosté zvuky se mění na výkřiky z hlubin. Kareen je se mnou. Drží mě a jeho opora je nejen fyzická.

„Vydrž lásko!“

Je to věčnost v nekonečnu. Vlny jedna za druhou prostupují mým tělem až tam k počátku stvoření. Brána života a smrti se otvírá, přirozeně začínám tlačit. V mysli stále promlouvám s Kumbou.

Neboj, broučku, spolu to zvládneme. Za chvíli jsi s námi…

A pak už ráz naráz. Sedím na porodní stoličce a užívám si ten křik a radost z konečné fáze. Je jakýmsi vyvrcholením. Nemůžu říct orgasmem, ale ano, totálním blahem. Kareen mě povzbuzuje:

„sílu bojovnice, fuerza!!!“

Moje nedočkavost a vzrušení vše zbytečně urychlí. Už cítím, že zbývá maličko, můžu sáhnout na hlavičku. Poslední zatlačení a Kareen za asistence Ualy tak tak stihne chytnout Kumbu do ručníku a už mi ho přikládají na hruď…

Je tady

V mých rukou

Jeho oči mě upřeně pozorují

Nepláče

Za to já popadám dech…

vzdychám a nechápu nic, vůbec nic…

je to zázrak…

čas neexistuje, ani okolní prostor…

jen ty a já…

zvládli jsme to, bože…

Zamilovala jsem se a vím, že ta láska už nikdy neskončí.

Zůstávám s tou nádhernou bytostí, s tím malým bohem, krásou, zázrakem. A chci mu dát vše, vše, o co si řekne.

Tu noc usínáme všichni tři a držíme se za ruce, ale až po několika hodinách povídání a blaženého pozorování toho skřítečka. A já, plná adrenalinu si užívám ty nové zvuky po svém boku a bdím téměř celou noc. A ještě další den… a tak dále a tak dále…