Tanec při úplňku

Danza de la luna.

Ženy ve spojení.

Ženy sdružené s jedním záměrem.

Divoženky v úplňku zachumlané do sukní, ověnčené bylinkami, vyjí na měsíc, zpívají o míru.

Zadupávají do země modlitby, tepou dechem hvězd.

Čtyři noci bezesné, nekonečně dlouhé s mléčnou dráhou nad hlavou, jezerem a bouří za humny, s ranní mlhou téměř deštivou, vlnilo se stovky sukní bělostných, chřestily maraky, oči otevřené dokořán a zabodávaly se dovnitř do sebe.

Tum, tum, buben průvodcem zpěvy prastarými doléhajícím z předešlých životů.

Otevíráme brány. Východ, jih, západ, sever, klaníme se předkům.

A buben dum dum, tum dum odnáší fyzická těla, rozpíná vědomí.

Tum tum, jsi země i slunce i měsíc, tum tum, jsi lehká jako peříčko, silná jako vychřice, tum tum, boříš mosty pohodlnosti, stavíš hrady nadějí, tum tum, vzýváš srdce ať buben doprovází, tum tum, není chlad, únava ani hlad.

Každá sama za sebe, všechny v jednotě, víří spirály, nebe otvírají, mizí mraky, mlha, bouře, iluze. A se svítáním nový den. Slunce jasné jako nikdy dřív, ten příslib budoucnosti, že vše je jak má být. Slunce přinášející den, život a nám odpočinek před další nocí dlouhou protančenou. Ještě očista před i po nás hřeje děloha matky Země, potní chýše, temazcal, a potíme jedy, strachy, bolesti a hřímá strach zápalný.

„Přinášíme oběti tobě Země,  jsme tvé děti, navracíme, co jsme prohýřily za ty roky v bez-vědomí.“

Čtyři dny o hladu, čtyři noci beze spánku, bez koupele, bez přetvářky, v pravdivosti. Odevzdaly jsme sebe, své sny, zmatky, nářky. Spálily ty staré mosty, cesty bezvýchodné, kéž zůstaly by jen cnosti a síla bezbřehá, co nás vyživuje a nestravuje jak výhně výčitek a očekávání. Za svítání jsme zasévaly vděčnost a s úplňkem kropily tu úrodu slzami. Halekaly jsme zbožnosti, každá věrná svojí duši. V očích blýskaly se hvězdy, úsměvy vykrajovaly laskavost.