První noc v novém…

První noc v novém domě, jaké to asi je?

Když stojíme na prahu, sbíráme odvahu k prvnímu odvážnému kroku.

Je to to, co chci? Bude to „to pravé“?

Stavím svůj první dům, brousím, řežu, hobluju, natírám a potem kropím zem. Možná to nebude fungovat, ale vždyť já už mám svůj dům a je navíc přenosný!!

Mlč, mysli užvaněná, tvoření je smysluplné samo o sobě! Dny, týdny, několik měsíčních fází se proměnilo a v ten den, kdy řeka dotekla do moře a jasmín se obalil květy, vztyčili jsme podlahu do nebes, vyhoupli se do korun a napnuli své síly a pár špagátů k tomu. Děti lozily, lana nosily, ve vedru se mořily.

A ke konci dne, kdy se všechno zdálo být na svém místě, naše chtění utichla a vzlétla společně s ptáky, v jejichž království jsme se ocitli, a zamířila daleko za obzor, a my,  ohlušeni řekou a životem, jsme usedli na práh nového domu, spustili nohy nad propast zoufání a vítali nové vteřiny.

Není, co víc si přát, není, kam pospíchat.

Jsem pták i strom, řeka i hrom.

Jsem vším, po čem jsem toužila i tím, o čem netuším.

A tu první noc v novém domě, v domě na stromě, nám nebesa žehnala a pokřtila vše hromy, blesky.

A měsíc nás tehdy navštívil při svých toulkách oblohou a sny byly jasmínově bílé…