Maminky

To vám tak hezky začalo. Bylo léto, prázdniny v rozpuku nebo spíše za dveřmi, nebo ke sklonku? Víte co, ono je to vlastně jedno, důležitý je, že jsme to prožili a zůstane to v našich srdcích. Protože paměť, jak brzy uvidíme, ta mrška může leccos překroutit…

Mamka volá: „Tak jsem to udělala!“ „Co, co mami?“ „Koupila jsem letenku, vyzvedneš si mě v Cancúnu?“ Kareen na mě mrkne: „Tak to už abychom to rovnou zkoordinovali s Argentinou.“ „Jak to myslíš, krokodýle?“ „No, abychom si to s tchýněmi odbyli najednou.“ Hm, odbyli, to nezní moc jako plán.

Startujem Lulu, je prostornější než Gaston a má nezbytný prostor na střeše. Jak jsem se dozvěděla, máma Blanca Mirta Rony Kohn cestuje se dvěma obříma loďákama, zatímco Marcelka Satrapová s malým kufírkem, který je ze 78% zaplněn dárečkama z Čech. Nu, nebude to jediný rozdíl našich jedinečných maminek…

Na letišti jsme včas i přes blokády a protesty celého Mexika (samozřejmě nás nemine výměna pneu za plných poledních čtyřicítek na slunci uprostřed ničeho). A už se jenom modlím, ať Marci jde tím proskleným východem vlevo, jak jsem jí připomínala, jinak na sebe budeme čekat…každá na jiný straně letiště. A taky jsme čekaly…ale jen do půlnoci.

Máma se raduje. „Zvládla jsem to, jsem tadyyy!!!“ a chrlí na mě sled událostí z cesty od chvíle, kdy se dopravovala v Praze na letiště, přes Havla, Frankfurt, Cancún imigrační – a tam ty jazyky kór vázly. „No, pochopili, že se mnou můžou jen česky, takže o převozu zvířat, drog a semen jim nepovím.“ „Mamko, jseš borec!“

A tak jedna máma beze slov, zato se skvělou dorozumívací technikou: Please, a pak rukama nohama, a druhá máma Blanca s výbavou sedmi světových jazyků zato s mlživou vzpomínkou na to, kam vlastně cestuje a proč, obě přistály toho krásného léta v Mexiku. Marcela a Blanca Mirta Rony, dvě krásné ženy, každá se svým talentem a přednostmi, každá se svým příběhem se potkaly na cestě životem a byť to bylo jen na tři týdny, užily si to. A my taky.

„Aaa, drahoušku, ty máš krásnou pleť a vůbec, vypadáš báječně! Nemáš náhodou něco na pití, třeba coca-colu?“

„Mami, Marcela španělsky nerozumí, už jsem ti to říkal, a navíc my kolu nepijeme a ty bys taky neměla.“

„Oh, excuse me, could you give me something cold to drink, my dear, perhaps a coke?“

„Mami, ona neumí ani anglicky. A vážně, žádná kola!“

„A tak jak?“

„Jen česky.“

“Ach, Čekoslovakia. Můj táta byl z Československa.“ To už Blanca spouští píseň ve slovenštině, paměť má jak slon, tedy alespoň tu dlouhodobou.

Máma Marci se trochu hanbí za svoji skromnou jazykovou výbavu, ale my jsme za její skromnost vděčni, taky za její vděčnost a nekončící nadšení a trpělivost s Blancou, která se jí donekonečna na něco vyptává v různých jazycích a posté se diví, že je Marci moje máma a ne sestra, ani kamarádka. Vždyť je tak mladistvá, zářivá a svěží! I Blance to sluší, bývalá miss Argentina má ve svých 72 letech tvářičku jak panenka. No nic, popojedeme.

Po týdnu na pláži, lenošení, vyprávění a nasávání božsky blankytného kouzla Karibského pobřeží opět startujeme Lulu. Cíl Tecpatán – horké prameny na konci světa. Na trase máme jezero sedmi barev Balcalar, jež se ve všech ohledech tváří a chová jako moře, ale voda je sladká a Palenque, s májskými pyramidami v tropických lesích, kde největší strach nahání skupiny černých opiček vřeštících jak tygři.

Kareen je s výpravou spokojen a nenápadně mi šeptá: „Lepší už to být nemohlo. Jedna pusu nezavře a druhá jí naštěstí nerozumí ani ň.“ Spolu vzádu ve „spícím kupé“, drží se za ruku a objímají, hlavně, že se mají rády.

A tak šťastně dorážíme domů do Tecpatánu, kde nás čeká Hanuman, řeka, koníci a hmyzáci, vůně zkažených vajec, horké slunce a déšť. Pec a dříví. Vodopády, stromové domky.

Maminka Marci maluje a kreslí, zpívá a plave, mává z dálky Mexičanům, směje se a umývá nádobí. Taky dělá palačinky na ohni, na sladko a na slano, mmm. Prozkoumává říční kaňon, šplhá a tančí s vílami. Mamka Blanca vlaží nožky v řece, stříká se repelentem, mazlí Hanumana a krmí ho 8 – 14krát denně vždy zděšená: „Ach, ten vypadá smutně, musí mít hrozný hlad, vždyť dnes ještě nejed!“ Žasne nad řekou, krájí cibuli a opět žasne nad řekou. Pomalu shromažďuje veškeré oblečení, látky i jiné, především kosmetické předměty, do své krabice. Musím opravit, že ne všechny, ale jen ty hebké a krajkové kousky a věci, které pravděpodobně doma mívá, ale sem si je nepřivezla – brýle, klobouky, klíče, peněženky, baterky, ponožky, hrnky, banány, toaletní papír, atd. Kaaren to vysvětluje: „Její byt je skladiště, má tam nekonečné haldy hader, látek, předmětů ze všech koutů světa. Čtyři mixéry, 8 sad nádobí, 2 televize, 3 rádia, sbírky obrazů, váz, exotických masek, šperků a kosmetiku z dávných dob slávy, vše pomíchané. Tady si musí připadat úplně bezvěcná!“

Tři týdny utekly jako voda. Pro mámu Marcelku to bylo jen zachvění řas při mrknutí, skromné, ale kouzelné. Volala mi z Čech:

„Sendy, já jsem to tak potřebovala, rozjet se sama za oceán odevzdaná životu a s vnitřní vírou, že to zvládnu a že můžu cokoliv, co si budu přát. Děkuji vám za vše.“

„To my děkujeme tobě, za to české slunce, co si v sobě přivezla, a obětí a láskyplnost.“

Marci jsme z Tepcatánu (jak říká ona) odvezli na bus do blízkého města a ona SAMA dorazila na pobřeží, kde strávila den s našimi přáteli a večer se vydala na dlouhou cestu přes oceán…

A mamka Blanca?

Ta nás obšťastňovala déle, celé dva měsíce, celé mrknutí oka. Učila nás trpělivosti. Kareen říká: „Stejně jsem tu koňskou karavanu dělal jen proto, abych se teď dokázal postarat o mámu.“

Učila nás shovívavosti a rozesmívala nás k slzám. Byla naší vrchní terapeutkou. Aplaudovala každé večeři, jako by to bylo nejdelikátnější menu ve vybrané restauraci. Chodívala za mnou: „Ty máš talent, holka, ty se ve světě neztratíš. A podívej se na sebe, máš to ale štěstí, muselas vzniknout z úrodné půdy.“ A já se smála a, když mi bylo smutno, tak jsem si to brala k srdci jako útěchu. Mamka Blanca takto blahořečila všem našim přátelům i neznámým návštěvníkům horkých pramenů. Pěla ódy na to či ono a kladla nekonečné otázky typu: kde je voda na pití? Cože, my nemáme ledničku? Kam že mám jít prostřít stůl? Ani jar na nádobí nemáme? Nemáš náhodou toaleťák? A když jsem se vzbudila první, často se ptávala: „Kareen? Toho znám? Cože, můj syn? A kdo mi to dokáže?“ Však až vstane, tak ho poznáte.“ A tak jakmile Marci odjela,  zmizela zároveň Blance z její reality, protože tam existuje jen přítomný okamžik, a to jsem s ní nasávala nejvíc. Vše ostatní jsou jen zákruty mysli, iluze. Představy a sny, domněnky. U ní tak zřejmé a hmatatelné, až mě děsilo, co vše si dokážeme vytvořit. Sice jenom do jisté míry, protože stále vnímáme jakousi objektivní realitu, stále si spojujeme prožitky jeden za druhým a dávají nám smysl, nicméně jejich příčiny a důsledky a okolnosti často připepřujeme nebo naopak pocukrováváme a nebo si je úplně od nuly vymyslíme. Bez paměti se Blanca neměla čeho přidržet, a tak každý den vytvářela svůj iluzorní svět, kde jsme byli často bohatí a slavní a talentovaní, jindy nuzní, psi byli věčně hladoví, někteří týraní, v domě se často kradlo a za plotem byla dálnice. Ale Blanca dokázala z té iluze vystoupit, tak už mohla jen šťastně BÝT. Rozzářená, bez obav, v očích 9 planet i víc a v srdci radost a lásku bez hranic, dětskou radost z prostot, ze slunce, z řeky a stromů, z toho že máme vše, co potřebujeme, sami sebe, přítomný okamžik a ten nám nikdo nemůže vzít.

I Blanca před pár dny odjela a nechala nám tu všechny své lodičky a hedvábné šátky, blůzky a tisíceré hodinky. Odjela jen s kabelkou, byla jsem na ni hrdá. Mně tu nechala to nejcennější, svého syna.

…

jo a když mně občas naštve, vzpomenu si na Rut a její slova: „Užívám si s Ramonem každičký den, naplno, už 17 let. Jestli se jednoho dne rozhodne odejít, já nebudu litovat, protože jsem s ním prožila opravdové. Nedělám si starosti, nerozkazuju mu, jen ho miluju celým svým srdcem, od prvního dne. Protože nic jiného nemá smysl.“ Rut se usmívá, jako vždy, jinou tvář asi nemá a, jako by četla myšlenky, dodá: „Jo, občas mě naštve, když přijde připitej. Práskne sebou o podlahu a já mu říkám: Pozor! Ať si neublížíš! A on na to: „Ale já nic necítím.“ Když to přežene, tak mu vyhubuju, ale to proto, že i mě se to dotýká, když si ubližuje.“ Rut se i nadále usmívá, je šťastná, cítím to. Já taky.