Malá Guatemala

   Navštívil nás Ori, nás prosté lidi z Tecpatánu, Kareenův blízký přítel, izraelský muzikant. Před dvěma lety v jiném kmenovém uspořádání, s rozdílným posláním dorazil s karavanou do Tecpatánu a zůstal několik měsíců, tak jako my.

“Cestuju celej život, ale teď poprvé se vracím na místo, kde už jsem byl. Tecpatán zato stojí!”

Neví, co dřív. Řeku objevit, půstem se očistit, líbezným zpěvem dny naplnit. Jen pár dní a už zas jede, strhává nás na cestu.

“Jedem s tebou, Ori, jen do San Cristobalu a odtud na hranice s Guatemalou prodloužit si víza.”

Někde v koutku mysli velká touha se rýsuje, když už budem na hranicích, proč nepopojet na jih, navštívit lásky z jižní koňské karavany Love South Guatemala!

To je ale bláznovství, vrtí hlavou Kareen, těch pár stovek kilometrů extra nám zabere několik dní. Guatemala, zapomeň na asfalt! Tak zaháním touhu a utěšuju představy. Jo jo, je to daleko, jojo, je to dlouhý a drahý, jo jo, náš Gaston má nízko podvozek a nemusel by přežít. Někdo se musí starat o psa a 15 koní doma…

Ale to už frčíme!

Na hranicích vše zpomalené, nikdo nic neví, co s autem, co s náma, vedro a únava. Pak Nico z jihu volá:

“Přijeďte! Dám vám na benzín! Musíte nás navštívit, všichni budou nadšení, čeká nás poslední jezdecký den s koňmi. Spolu jsme odstartovali dvě karavany, spolu to dotáhneme!”

Ve vteřině nás Nico nakazí, vzrušení narůstá, opravdu si to můžeme dovolit?

Můžeme! Dá to Gaston? Dá!

V osm večer překračujeme hranice a vítá nás západ slunce guatemalských hor. Vše je víc ztísněné, rušné, nezorganizované, barvené, víc indiánské. Dlouhé vyšívané sukně k zemi na holčičkách i babičkách, široké krajkové haleny křiklavých barev, průsvitné, sexy, s košilkami či podprdou, toť tradiční ohoz všech generací.

Žasnu a raduju se, když vidím ženy bez vršků v řekách, co se nestydí, ne jako v Mexiku, kde se všichni koupou v kalhotách a tričku.

Cesta je dlouhá, klikatá, plná nástrah a pastí na mamuty. Obří džuzny, šutráky za zatáčkou, sesuté krajnice, ale to nejlepší jsou topes! Zpomalovače, krtčí kopečky přes cestu. Na některých úsecích je příměr 5 topes na km. Jsou všude, číhají za horizontem, v serpentinách, ční se do výšin, že Gaston občas škrtne. Člověk nikdy nepochopí, proč je umisťují na silnice proděravěné tak, že auto rychleji než krokem jet stejně nemůže. Proč? Latinská Amerika nemá logické vysvětlení věcí. A tak si trénuju reflexy a posiluju intuici.

Gaston to přežil, tu totálně kamenitou cestu plnou výmolů, dovezl nás do Fray Bartolomé, vnitrozemí vyprahlé Guatemaly na úpatí zelenajících se hor. K velké rodině: 20 koní, 18 jezdců, pes a motorka s dodávkou.

Pár společných dní. Poslední den s koňmi, poslední uzavírací kruh sdílení a kemp u průzračné řeky, poslední show pod střechou za hřmění nebes a proudů vody z oblohy. Voláme na děti: Alegriiia! Radooost! Alegría! Improvizujeme a tancujeme, energie stoupá do výšin, všichni jančí, skotačí a dojímají se nad talenty.

Cítím, že vše je, jak má být, že jsme je přijeli podpořit a odvezeme si ještě víc…