Andělé na cestě

Opět mě štěstí provází. Když se začnu rozhlížet, vlídná ruka mě popostrčí zezadu, když začnu pochybovat, otevřou se obzory, nekonečno cest, nepřeberno možností. Objeví se louky plné pestrobarevných květů, vonící lesy, radost z probuzení.

Štěstí, to jsou andělé na cestě s lidskou tváří ozdobenou vráskami od smíchu, mají modré oči a milý hlas, tahají ze mne démona dětských můr a stelou mi postýlku. Mají dlouhé černé vlasy ozdobené mušličkami a stále opakují:

„Díky, že jsi tady s námi.“

Mají zaoblené snědé postavy a řehtají se na celé kolo, aby mě vytrhli z polospánku. Každé ráno vtisknou horký polibek na mou hruď a před spánkem mě rozcuchají. Jsou velkorysí, výměnou nic neočekávají, snad jen v koutku duše doufají, že jednoho dne vstoupím do jejich řad, to až mi dojde, že dávat a sdílet je nade vše, a že v tom spočívá bohatství člověka.

První anděl na cestě, jenž mě provází už od narození, mi zašeptal na rozloučenou do ucha:

„Kdybych se narodila o pár let později jako ty, taky bych na kolenou nehoupala dítě a nestarala bych se o to, jestli koupit tři nebo radši čtyři rohlíky. Já ti závidím, já ti to přeji. Máš mou podporu i mé slzy. A ač se to dere z hloubi rozervaného srdce, jeď! Leť! Naplň svůj osud. Buď tím příkladem, ukazuj lidem cestu. To, co děláte, to je život!“

Hledím jí do očí a vnímám v nich daleko větší odhodlání, než je to moje.

Mami, i já ti závidím. Tvou víru, tvé vnitřní slunce, tvůj neutuchající smích. Jsi mou inspirací, to ty jsi tím příkladem. Jsi bojovník, však každý má svoji cestu…Kdybys mě nehoupala na kolínkách, těžko bychom tu teď spolu tak vydatně plakaly. Omyly neexistují, jen odvaha převzít odpovědnost za každý svůj čin. Děkuju, že jsi mě nevyměnila za dobrodružství a život bez hranic. Děkuju, že jsi mi nikdy nezkusila přistřihnout křídla.