A ta píseň o pokoře…
Události posledních týdnů byly převratné, překvapivé, pro mě až šokující.
Ani nevím, jak to všechno začalo. Snad toho dne, když jsme kopali koně do slabin, aby uháněli ještě rychleji, tryskali s větrem o závod. A klobouky za námi dopadaly na zaprášenou cestu lidem k nohám, vřískajícím, v očích úděs i žas. Toho dne jsme ještě před soumrakem doskákali do řeky, prohřáli kosti v horkých pramenech, uvařili jsme večeři a postavili kemp. Ano, už vím, toho dne to všechno začalo, toho dne jsme dorazili do Tecpatánu.
Noc přinesla výstrahu, vztyčený ukazovák, zpomalila náš tep. Zalekli jsme se sami sebe, nezřízeného tempa, dravosti, nadřazenosti. Svobody, co vede do bezvědomí. Dlouho jsem nad tím vším rozjímala, seděla u řeky, vzhlížela do mraků. Rozplétala jsem pavučinky vesmírných událostí, odkrývala tajemství skrytá pod víčky. A víc a víc to otřásalo srdcem rozechvělým. Víc, dejte ze sebe víc. Víc, v opravdovosti, víc. Víc v pokoře, víc v respektu, víc v něžnosti, víc. Tak našeptávala řeka, hřímala nebesa. Naslouchat a dávat, sdílet a víc a víc žít bez hranic našich všedních pastí, rutiny a pohodlnosti, toho pohodlíčka, což si ego hýčká a nic víc. Ano víc, víc ze srdce!
Ta píseň se opakovala. V cyklech přicházela do našich životů, zaplňovala údolí. Zpívaly jí vážky nad řekou, skály v kopcích, stromy a hromy, kapičky podvečerních dešťů, křídla netopýrů ve svistu. Broukali jsme si tu píseň při soumraku, v kouzle duhy, rozechvělí nad ránem. Broukali jsme, však nikdy nezpívali nahlas, z plných plic, v odevzdání bez směrnic.
A ta píseň zaznívala silněji a silněji, až se stala hrozbou a my ji přestali broukat a zacpávali si uši a snažili se ji přehlušit lacinými filmy. Hrozba zhmotněná, spadla nám na hlavu. Vytrhla dveře z pantů, zpustošila zahradu. Vyhnala ptátky i světlušky, podkopala kořeny stromů.
Ach ta bolest, beznaděj a zloba.
Zachvátila mě jako tenkrát a po té znovu a znovu.
Nespravedlnost.
Ta hrůzostrašná nelidskost, pohnojeni výkaly lidských strachů, jenž prstem soudí bez rozpaků.
Čarodějnice v plamenech, pošlapaná srdce.
Cítila jsem všechno jen ne sebe.
Lítost, bolest, smutek.
A vztek! Ach tolik vztekliny.
Chtěla jsem kopat do lidí, plivat jim do tváří.
…
Jaký paradox. My, ekologové, představitelé neziskové organizace Nomads United a.s., jejímž prvotním zájmem je ochrana životního prostředí. My, jenž jsme tolik řek pročistili, o péči o zemi poučili, a co stromů jsme zasadili! My, co tu sedíme na okraji této perly Tecpatánu a sbíráme odpadky kolemjdoucích a hubujeme jim ukazovákem. Ty ty ty, žádný mýdlo do řeky! To velký MY bylo obviněno z velkých zločinů. Chceme tu těžit minerály, ropu, uran. Jsme výzkumným týmem Američanů. Podezřelí, bílí, jiní. To velké MY splasklo, protože nehnulo v Tecpatánu brvou, až na ten vztyčený ukazovák nad řekou a pár workshopů o ekologickém životě. To MY konečně dostalo kopanec jít do akce a rozhýbat vesmírná kolečka.
…
Kareen se vrhá do jámy lvové a rozdává manifesty našich duší. Jeho hlas hřímá, ale není v něm jasná vina ani sebeobrana, jen touha upřímně vyjádřit, kdo jsme a co milujeme, žijeme, vytváříme. Sápají se po něm dinosauři pravěcí, ty človíčci rozpálení do ruda, co se doma škrábou na zadku a neví, do čeho uhodit, na koho ukázat, koho oběsit. Kde je ten viník, kde je ten kolohnát, kvůli němuž nemáme co žrát? A on si zatím škudlí kapsy plné zlata? Tak to ne, my ho najdeme! Není to támhle ten? Nebo snad onen pes s oškubaným ohonem? Možná pan prezident? Jo! Vládě šutry do oken! A až ji zasypem, tak bude dobře. Jsou to človíčci ubrblaní, podivínové. Mají své domy, rodiny, zahrady. Mají snad víc, než já a ty. Ale ta frustrace, nasranost, odumřelost, ta jim vadí nejvíc.
A tak se v sobě usmívám, kdo posoudí, kdo z nás má větší respekt k řece? Jen ona může promluvit a ten lidský zmatek rozsoudit. A stejně se jí nikdo nezeptá, ono o ní ani tak nejde, spíš je dobrou záminkou zopakovat si všechny sprostá slova, ať ji mají čím ochránit…nu což, dno nemá konce, stejně jako nebesa…
A tak jsme opustili na chvíli Tecpatán, v tom všem zmatku, kdy to ve vesnici vřelo pod poklicí a praskalo a přicházeli k nám přátelé i papaláši udivení, co to pácháme za vylomeniny a hledali ty díry a vyrvané kameny a nacházeli zase jen náš prostý život, domky na stromě, řeku čistou ve své prostotě. Natočili jsme spoustu rozhovorů s lidmi různých věků, tváří i povolání a jejich zpovědi plnily mé oči slzami a srdce klidem. Odjeli jsme na dlouho plánovanou cestu, za tancem žen při úplňku a tak to vše bylo…
