Příběhy, které nekončí

Před koncem vše začíná a zatím, co život plyne do neznáma, nechť se bůh pobaví nad lidským plánováním…

Věci se udály rychle. Tři dny na cestě se zdály delší než tři roky. Putovali jsme krajinou, abychom naplnili sen, očekávání, jenž přesahovala hranice vědomí. Čelili jsme strachům, únavě a vyčerpání, polykali jsme silné emoce, kladli si dlaně na srdce a otázky o smyslu všeho dění a pravdě při rozednění.

Každý soumrak přinesl rozhřešení a tiché přístřeší, úkryt před bouří, koním nekonečnou zeleň. Stromy nad námi bděly, když nebem hřměly nebeské šarvátky. Každý den nás slunce políbilo na tvář před usnutím a to stačilo. Nový život pučel okolo – koťátka, štěňátka, housátka, vepřátka a klíšťátka. Vstávali jsme za tmy, když se božské oko vyplakalo. A údy skřípěly a svaly praskaly a zadky na maděru. Však oči byly dokořán, hltaly odlesky světla, odstíny barev.

S koníkama přicházela naděje. Síla začít odznova. Zodpovědnost kráčet bok po boku a čelit strachům, únavě a vyčerpání. Věrní přátelé, co si nikdy nestěžují, když je něco bolí. Neřeknou, že se kámen zasekl v kopýtku nebo, že ztratili podkovu. Nezasténají, když sedlo rozedírá hřbet. Síla ducha překoná všechny fyzické strasti, a tak se inspirujeme i my a stáváme se celistvějšími a vnímavějšími. A každé klopýtnutí je znamení a sebemenší neobvyklost je vodítkem přezkoumat, že je vše v pořádku. Péči a lásku nám vracejí znásobenou, o důvěře ani nemluvě. 

Putovali jsme zemí zapatistů. Lidé nás varovali: „požádejte o svolení vstoupit na jejich území. A nezdržujte se tam přes noc.“ S obavami a s vírou v lidskou pospolitost jsme skončili v Zapatě, vesnici na konci světa.

„Odsud cesta nevede, musíte zpět.“

Ještě než nás obklíčil dav a mačety vyvstaly v povzdálí, posadili jsme matku Wryly na motorku a poslali jí do bezpečí města. Slzy se valily a odnášely zbytky emocí. Nebyl čas říct: „Díky a sbohem.“ Ideologie-demagogie. Vymyté mozky a zkornatělá srdce. Hrdost nad soucit.

„Tak proboha pochopte! Už tři dna jsme na cestě. Blíží se bouře, potřebujeme se zastavit, nadechnout, postavit kemp a nechat koně odpočinout.“

„Přijeli jste bez respektu, bez svolení chcete užívat naší země. Tady máme naše pravidla a teď už běžte zpět, odkud jste přišli.“

„Tak aby bylo jasno: země není ničí, Pachamama je tu pro všechny, kdo ji respektují. A není rozdílu mezi lidmi. Pro mě nejste vzpurní zapatisté, co si krví vydobyli nezávislost, ale bratři a sestry. A nemám vyznání, ale věřím v lásku. A neznám větší bolest, než čelit lidské zaslepenosti ve chvíli nouze. A my teď půjdeme, ale s vírou, že jednou procitnete ze sna.“

S vesničany za zády a jedním ožralou s mačetou, co chtěl koně za užranou kukuřici, jsme hnáni adrenalinem ustoupili pýše a síle ega. Čekal nás pohodový ranč se střechou, kuchyní se suchým dřevem, stolem a židlemi, potůček a božský západ slunce.

Ale další den vše nanovo… Vyhrožování o smrti v horách, které jsme museli překročit. „Když nezaplatí, provrtají vás kulky skrz na skrz.“ Bylo těžký se nad to povznést. Kdo ví, co mají tihle zapsaný pod kůží.

Hory nás vysílily- prudké stoupání, bláto a kameny a koně v patách, co neuhnou ani o krok. Lepší běžet, než se nechat zašlápnout. Dolů ještě hůř. Toruk mi dýchal na záda, našlapoval s rozvahou, jak nejlíp mohl, koordinoval svý několikatunový tělo.

„Hezky pomaloučku, broučku. Tudy, já ti ukážu, kde to není tak prudký.“

Nikde kulky, ani výběrčí daní, jen tropický les a lehký deštík nás doprovodily do vesnice. A tam vše laskavé, lehce vylekané, hodně zmatené a nakonec vše v gradaci.

„Tak teda zaplaťte za ty vaše žrouty, jestli chcete zůstat!“

„900 pesos? To vám asi přeskočilo, tolik peněz nemáme ani na celou výpravu.“

Ve mně vše praská, napíná se a smršťuje. Sedláme a já nemám sílu, pohlédnout jim do očí. Kde berete právo klást si takový podmínky, když před váma stojí osm vyhladovělých koní? Jsem nasraná, nevím, kde to vypustit, koho zaškrtit nebo mu aspoň dát přes držku. Klid zlato, nevíš, co se děje tam uvnitř. Kolik strachu a očekávání se skrývá pod skořápkou. Ani ty nemáš právo klást podmínky a soudit, tak se hodlej naladit a slušně pozdravit při odjezdu, tak, jak tě učila maminka. To bude z tý velký zodpovědnosti, co mám za celou skupinu. Jako nejzdatnější mluvčí španělštiny sháním pastvu já. A jak to bylo dál?

Vesmírný kolečka se protočila a cestu nám zkřížil mlaďoch s obří pastvinou, za kterou nic nežádal. V soukromí za vesnicí u průzračné řeky, jejíž voda se rodí ze země o pár metrů výš. Tadaaa. Nakonec nám štěstí opět přálo. Po té, co ve vesnici vyhlásili náš příjezd rozhlasem, aby se nikdo nevyděsil, až zahlídne chlupatý hipíky v roztrhaných hadrech a naboso, přichází parta chlapíků a horda dětí na pomoc. A to už vyrůstají stany, napínají se plachty, praská dříví, hoří oheň. A to není vše, k večeři bude něco víc, než těstoviny s rajčatovou omáčkou. Je na čase vydechnout, alespoň na chvíli…

…

Ten den bylo vše temný a já si to přitom chtěla tolik užít. Hledala jsem útěchu v nápadech, ale na ty už bylo pozdě. Toruk, kůň, jehož pohled přesahoval hranice lidského poznání, oddaný a věrný ve své nezávislosti. Poslouchal na slovo, pohyboval se s noblesou. Bez přátel, ve své samotě a hrdosti, bytost, duše v koňském převleku. Toruk byl Kareenův kůň a já ho měla na starost po dobu naší výpravy. Mohla jsem ho pozorovat celý den, naplňovalo mě to radostí, pokorou a klidem. Toruk byl dokonalý a já mu všechnu důvěru oplácela každodenní péčí.

Ten den na mě vykukovala znamení a já je nechtěla vidět. Toruk se choval divně. Když jsem přišla blíž, vyděsila jsem se. V jeho očích se blýskla smrt. A to už panikařím a běžím si pro radu.

“To je nejspíš horečka. Zkus najít veterináře ve vesnici nebo něco na teplotu.“

A to už pádím a oči pláčou a celá se třesu. Do háje, tak to teda ne! Tuhle misy zvládnu. První obchod-veterina. „Doktor? Tady žádnej není, ale máme tyhle dvě věci na teplotu.“ Zkoumám to a přemítám. Sakra. Chci nápovědu 50 na 50. Vyvstává mi před očima obrázek Toruka a chce se mi… Někdo mi položí dlaně na oči. Otáčím se.

„Kareen!“ propukám v pláč, „jak jsi mě tu našel?“

„Proč jste se neozvali, už dva dny vás hledám?“

„Toruk vypadá špatně…“

Ach bože, díky za tuhle podporu. S Kareenem to zvládnem, on všechno zvládne.

…

Ten den se vše událo rychle a nenadále. Toruk nám umřel v náručí. Pravděpodobně na koliku. Bojovali jsme jen pár minut, za to pláč neustával ani po několika hodinách. Měla jsem pocit, že tu bolest nikdy nevyplavím. A teprve po pár hodinách jsem pochopila, že jsem brečela za všechny. Další den jsme společně vykopali díru. Hodiny a hodiny úsilí na slunci vedle obřího, nafouklého těla, jenž už dávno přestalo připomínat Toruka. Ceremonie a sbohem ve mně zanechaly kousek útěchy a spoustu nezodpovězených otázek. Cítila jsem z Toruka vyprchat život, cítila jsem tíhu vlastní zodpovědnosti, sílu všech emocí a lehkost duše. A moc jsem chtěla věřit v život.

Bylo celý tohle putování k ničemu? Stálo to za to? Ale za co? Za spoustu zklamání, za výčitky a nejistotu? Sáhli jsme si na dno, ale co znamená to dno? Je stálý, někde v hloubce? Nebo se proměňuje a pravděpodobně i prohlubuje? Každá zkušenost je cennější ve své syrovosti a v konečným důsledku nás posiluje, obohacuje. Vnímám každýho z nás v proměně, kterou jsme prošli od začátku karavany. A nelituju jediného dne nebo výzvy, jenž jsme prožili. Dívám se Líze do očí a spatřuji tam tu nekonečnost poznání, jež jsem spatřovala u Toruka. Je to cesta bojovníka, propojení s přírodou, cesta za svobodou… a každý z nás má na výběr, vydat se na ni.