Mezi řekami

Jsme za půlkou putování. Koně jsou nachlazení, kašlou. Usadili jsme se poblíž městečka v Tabascu, na břehu řeky jako vždy. Všechno je podobný, všechno je jiný. Tady to žije, studenti zaplavili ulice, univerzita stávkuje. Univerzita v takovým zapadákově? Jo, interkulturní studia jsou z nás přímo nadšení, exoti ze 14 světových zemí. Děti přichází každý den do kempu na návštěvu, postávají, pokukují, hihňají se. Tak takhle my žijeme, takhle umýváme popelem nádobí a když chlejstá tři dny v kuse, tak takhle sušíme v kouři nad ohněm spacáky.

Je deštivo, stoupáme pomalu do hor a každodenní pařáky a nonstop pocení jsou ty tam. Už se nebudíme ze spánku udušeni vedrem, teď nás straší hromy a blesky a nekonečné provazy vody nebeské. Můj stan je prvotřídní, designoval ho sám pan velký Kareen, velitel výpravy. Nicméně ne vždy jsem „za vodou“.

To si takhle jednou spíme, když tu náhle něco nehraje. Tělo svědí, celý se lehce vlní, pomalu se probouzím, ale spánkem opilá nechápu, co se děje. To se nevlní mé tělo, ale něco na povrchu. Začínám panikařit, nečekaná návštěva, kdo to asi je? Ve tmě tápu, světýlko hledám. Ach ne, mravenci! Z mého těla mají dálnici a nevzrušeně prozkoumávají každý kousíček našeho příbytku. Ošívám se, snažím se je setřepat, kéž bych měla víc rukou! Bitva začíná. Kousají, štípají, do kůže se zavrtávají. Proč jáá? Evakuace! Je jich tisíce, shazuji je po stovkách, přicházejí další. No ne, jak je to možný? Jsou všude, svítím do trávy, jsem v mravelandii!!

Běžím daleko, cítím je ve vlasech, hemží se mi pod kůží. Ještě půl hodiny po se je snažím vydolovat z vlasů, z mravenčení mám husí kůži. Druhý den se dozvídám, že nejenom já byla ta vyvolená. Invaze do osobního kempu se stává běžnou záležitostí. Kareen koulí očima, kroutí hlavou a vzteká se: „tak to jsem nezažil, 17 let v karavaně!“ Ach, drahoušku, kdy už konečně pochopíš, že život přináší překvapení každý den a zkušenosti jsou o to bohatší, když jsou pestré a ne rutinní.

Avšak rutina má své kouzlo. Stavění a skládání kempu. Hledání dřeva, vaření vody, příprava snídaně, svačiny, večeře. Učíme se hodně o koních, o jejich kopýtkách, náladách, vztazích.

Wind, můj kůň, je příšernej, nedá se pořádně zkontrolovat. Vždycky mi dá jednu nožku a pak začne kopat. Už jsem to párkrát schytala. To se pak nediv, pony, že kulháš, když ti je nemůže pořádně vyčistit.

Wind je úžasnej. Překonává své hranice. Kulhavej ušel 15 km jako nic. Dlouho jsme nevěděli, co mu je, pomalu se to samo uzdravilo.

Wind je obdivuhodnej. Dokáže klusat a při tom žrát! To jen tak nějaký kůň nedá, většinou zastaví a zablokují zbytek karavany. To Wind udržuje tempo a přitom se přikrmuje.

Koně mají hlad pořád. 85% svého času žerou, možná víc. Občas si zdřímnou ve stoje, ale jinak nekonečné hody. Zdlabou dvakrát víc než krávy. I z toho důvodu je pro nás těžký najít místo na kempování. Priorita je tráva, dostatek pastvy a přístup k vodě. Málokdo má chuť ubytovat 20 koní, přes noc je posekáno.

Rutina a velké dobrodružství. Lidi jsou tak vstřícný, až to hlava nechápe. Jak to, že nic nechtějí a všude nás hostí a sdílí, co se dá. Koupelny, kuchyni, vedení a radost.

V poslední vesnici jsme měli společné vystoupení. Ženy tančili jaguáří tanec, rituální sblížení kolonizátorů s původním obyvatelstvem. Nejdřív se mezi sebou vraždí, ale pak přijde smíření, protože jen vzájemný respekt a láska má smysl. Tak nás poučili zapatisté. Tančili jsme s maskami a pak jim předvedli naše umění.

Třináctiletá holka nás učila: „pojďme „fueegoooo“!

„Jak se řekne oheň tvým jazykem? Tři, dva, jedna. Ohéň! A v tvém?“

Křičíme na celou vesnici v maďarštině, francouzštině, japonštině, norštině. Tais nás hodinu morduje, zahřívá, inspiruje ženskou sílu, propojuje kontinenty. Tais má v sobě sílu jaguára. Je jí třináct.