Ve skluzu

Jsme ve skluzu a to tak, že hodně. Stres je dobrý motor. Diego má místo rukou štětce a zachází s nimi tak obratně, že žasnu a nestíhám se divit. Já se patlám s jednou maličkostí třeba dvě hodiny, zatímco  pod rukama mistra během pár vteřin vznikne rostlina roztodivných barev a tvarů, která vábí pozorovatelovu představivost do bujného světa amazonského lesa. Má úcta, pane malíř.

Již nastává den D. Diego se dostává do varu, povinnosti se valí ze všech stran, telefonáty, mise, koordinace, shánění lišt na rám, domlouvání stěhováka na převoz obrazu, vypůjčit kladívko, sehnat číslo, ach, došel kredit, zkoordinovat se s kurátorkou výstavy, měřit, rýsovat, zatloukat, hlavně se neprokecnout, že ten největší obraz není  hotový, snad ho vyzvednou až zítra, tradá, jeden rámeček je na světě, internet, adresa, ach, pan stěhovák už na druhou hodinu, co, to už je dvanáct, trošku to plátno poladit, padám únavou, pucuju hajzlík, něco tak odpornýho už jsem dlouho neviděla, jestli mám jet taky se stěhovákem na univerzitu doprovodit obraz, domáhám se svýho práva na oběd, jo jen dodělám tuhle lampu a jdeme, tak já pojedu s obrazem sama a ty zatím hezky maluj, domluveno, najezeno, balící papír, koupeno, Victor už je tu, dejte nám 15 min, balíme a v tu ránu jeden telefonát. Jeden mžik oka. Jedno povzdechnutí mění celý život. Svléká ho z kůže, běží pozpátku, přimíchává hořko-kyselou esenci. 

“Tak dovezte na univerzitu všechny obrazy, ulehčíte nám tím transport.”

“Jo.”

Co?

To si děláš prdel!

telefonáty, koordinace, naložte ty tři menší a zabavte chlapíka, super, už tak máme 40 min zpoždění, já to zatím dodělám, konverzace o bohu, o kráse, o povrchu a o Peru, Diego s Waikim přináší to veledílo, jemuž bylo dopřáno celých 10 min na doladění, které by si zasloužilo alespoň dva dny či hodiny, vyrážíme o hodinu a 6 min později, obrazy nezabaleny, pohozeny v náklaďáčku, nemám slov, emoce se ve mně zdvíhají jak oceánský vlny, hlava vře a já se ptám Diega, proč upřímně nepřiznal, že to není hotový, mohl to v klidu dodělat, místo toho jsou bílá místa pod dotekem štětce téměř netknutá, některá přímo zamatlaná, do háje, to je taková škoda, na co si hraješ, proč nejdeš s pravdou ven, proč nekomunikuješ narovinu, proč si komplikuješ život, proč toužíš po utrpení, do háje, i já tomu věnovala tolik času, tolik podpory a víry, že to v tak krátkým časovým horizontu zvládneme, nemůžu to přijmout, strávit, srovnat se s tím, je to Diegova tvrdohlavost nebo co já vím, sere mě…

A pak se před námi vynoří oceán.

Je na dosah a do očí hází odlesky slunce.

Surfaři jsou tam, tady a teď.

Jsou na vlnách.

Jsou uvnitř.

Jsou všechno, co já nejsem.

Jsou a mě napadá, že Diego si musel oddychnout, že už to má z krku. Po 3 probdělých nocích a non-stop malování to asi není radost z tvorby, jen delirium a člověk se jen těší, až to opadne. Fyzicky je na dně a říká si, jak jen to přiblížit a zbavit se toho břemena. Jo, je to jeho obraz, jeho výstava, jeho rozhodnutí, jeho život. Beethoven, Bach, Čajkovskij mi potvrzují, že není nad to mít mír v duši a starat se o vlastní blaho, když už se druzí rozhodnou žít jinak, ne podle našeho očekávání. A Diego říká, že nechápe, proč některý palmy v pralese mají u země ty obrovitý trny, proti čemu se chrání a proč. Já zas nechápu tuhle citlivost k životu, zvídavost a zájem o celý celičký svět bez rozdílu. Taky nechápu, proč neřekl, že to není hotový, ať to vyzvednou podle plánu, nechápu, proč to v Peru nikdy podle plánu nefunguje, nechápu, že jsem jediná, kdo nechápe….

Jó oceán, ten mně uklidňuje, dává životu větší smysl, dává tušit hloubku… 

…

A jak to dopadlo?

Inaugurace výstavy proběhla za plné účasti veřejnosti. Byla jsem jedinou cizinkou, snažila jsem se nenápadně proplouvat jednotlivými sály tak, aby si nás nikdo moc nespojoval. Diego se dmul pýchou, ale seriózní tvář vždy na čas vystřídal upřímný amazonský smích. Daný obraz přilákal spoustu pozornosti, jelikož na pozadí indiánské tematiky se honosí palác vlády v Limě. Už je prodaný. Bude viset v kanceláři ředitele dané galerie, se kterým jsme šli na oběd a ukázal se jako velký milovník Prahy.