Sopka Arenal

Sopka soptivá, majestátná jak sama podstata všech veličenstev a velikánů. Je velkolepá, budí respekt. Neptá se. Jen tak podřimuje a, až se probudí, zasype tě horkými polibky. Cítím její tep pod kůží. Odvrátím zrak, abych ji neurazila svou zvědavostí.

Ty horo, vysoká horo, co chrlíš z útrob horoucí tekutiny, strážíš kraj. Halíš se do mraků, měkoučkých přikrývek a nezdráháš se shlížet na lidské vylomeniny. Zřídka kdy vystavíš svůj vrchol na odiv a oku na obdiv. Toužím se tě dotknout, byť jen na povrchu. Neodvažuji se tě zdolat, ani v nejodvážnějších představách. Jsi matka i trest. Jsi všemohoucí, láska na život i na smrt. Klaním se před tebou, protože jsi skutečná. Padám na kolena, i když mám na výběr.

 ,,Tak co? Jdeme? Začíná se stmívat, tak ať nás tu nepřikryje noc!“

Vyrážíme do lesa, ještě naposledy se otáčím, abych se ujistila, že tahle sopka není pouhá iluze. Jo, stojí na svém místě.

Tak čau, sopko, a díky, že jsi!

Vplouváme do lesa tropického, plného vlhkosti. Slunce barví koruny stromů do oranžova, žluta, zlatava a medova. Kráčíme s lehkostí, i když světla pomalu ubývá. Našlapujeme jak v bačkůrkách, abychom neznesvětili posvátný okamžik soumraku. Vše utichá, vše se zároveň probouzí. Crrr, crrr, cikády vyhrávají doprovázené šustěním padajícího listí. To ten rošťák vichr pročesává stromům koruny, čechrá je na noční přehlídku. Pěšinka se vine mezi stromy ověnčenými liánami, v korunách se přiživují divoké orchideje. Vykukují jako rozčepýřená hnízda, balkónky trsů zeleně. Je horko, ale vítr dodává svěžest všem přítomným, povznáší ducha a laská tvář. Míjíme stromy všech druhů, velikostí i věků. U těch nejmohutnějších se zastavujeme, abychom přiložili dlaň, na chvíli se přitulili, sladili svá srdce a naslouchali odvěké moudrosti. Tma barví kraj do tmavě modra. Zrychlujeme krok a vnímáme absolutní ticho a klid lesa. Jsme posledními návštěvníky, o tom není pochyb. Teď jen aby to nebyla naše poslední hodinka.

Dýchám z hluboka a cítím, jak mnou prostupují kořeny. Cítím podporu tohoto místa, tiché vedení, péči matky sopky. Vnímám, jak jsou mí přátelé lehce ve stresu. Jejich zrychlený tep doprovází škobrtání. A to už nám vyplouvá vstříc luna, ozařuje cestu, zpívá noční píseň. Měsíc, vítr, les, domov. Není kam spěchat, není se čeho bát, objímá nás rodina. Může být něco víc, existuje snad ráj v jiném časoprostoru? Na chvíli se nechám vytrhnout z přítomnosti úvahami o životě a život mi zatím uniká. A v tom se čas zastaví, lapám po dechu a v úžasu vykřiknu:

„Ty jo!“

Před námi ve své prostotě vyrůstá obr, největší strom, který jsem osobně v životě potkala.

Ceiba.

Celý okruh národního parku nese jeho jméno a my si bláhově mysleli, že to byl jeden z velikánů na trase, které jsme míjeli. Ani náhodou. Toto je Strom s velkým S. Nedohlídneme dál, než na jeho kořeny pnoucí se do výšin a ztrácející se mezi listovým okolních stromů. Není slov, není fotoaparátu, jenž by mohl zachytit to, co naše oči jen stěží absorbují. Jen chvíli pobýt v jeho přítomnosti, dotknout se kmene, přiložit tvář na jemnou kůru.

Díky, Ceibo, a díky tobě živote, že nás nepřestáváš překvapovat, svojí bezmezně nádhernou přírodou a sílou skrytou v ní, tou, na niž už jsme málem zapomněli. Říkám si, hmm, není to špatné zůstat někde po zavíračce.