Kiva

Kdysi dávno byl oheň duchem, jež sjednocoval naši rodinu. Dnes Kiva opět volá sestry a bratry, aby se sešli kolem ohně.

Srdce Matky země

tepe nám na dosah

Indiánky šustí sukněmi

flétny sténají

vzduchem poletují lístky tabáku

Sešli se zde domorodci nejen z Kolumbie, ale i vůdčí spirituální postavy z Mexika, Chile a Peru. Přijeli uctít naši velkou Matku, vzdát jí díky a sjednotit své síly pro budoucí vývoj planety a celého lidstva. Srdcem budoucí harmonie nastolené na Zemi je společná modlitba, spirituální práce, která vytříbí myšlenky a vize, jež se budou manifestovat konkrétními činy.

Už není času nazbyt, s každým rokem se vše přiostřuje, lidé propadají konzumu, globalizace zanáší zlozvyky západní civilizace i do těch nejzazších koutů zeměkoule. Původní kmeny ztrácí svoji sílu a oddávají se požitkům, topí se v láhvi s kořalkou, upadají do novodobé letargie. Změny musí nastat na všech úrovních, ve všech oblastech života, jak sociální, kulturní, ekonomické i politické. Přišel čas vzít zodpovědnost do vlastních rukou, nikdo za vás tuto práci neudělá. Každý se musí naučit pokoře a respektu, pomodlit se a navrátit, co zemi patří. 

Dvě stě bytostí, asi 60 stařešinů, mezi kterými byly i děti, neb titul abuela/abuelo (babička/dědeček) nezískáte s přibývajícím věkem,  nýbrž s nabytou moudrostí. Celou událost hostí bratři a sestry z Hare Krishna, vaří třikrát denně to nejlahodnější vegetariánské jídlo, uklízí, udržují harmonii a jsou vždy po ruce. S každým dnem vibrace stoupá. Kromě ranní a večerní společné tří hodinové modlitby probíhá i pestrý program s přednáškami, rituály, rukodělné tradiční práce a jiné. Většina průvodců stráží oheň i v noci po dobu celých čtyř dnů.

 Já jako dobrovolník pomáhám vařit. V kuchyni je vždy dobrá nálada. Dodržuju nastavená pravidla, jako je sprcha a vymytí úst před vstupem. Také je zakázáno jídlo během přípravy ochutnávat, přichází od bohů a těm se také musí nejprve nabídnou, lidé si pak můžou pochutnat na zbytcích, jestli něco zůstane. Každý den servírujeme několik chodů rozličných chutí, nemám ponětí, jak je možné, že pro takové množství lidí je vše perfektně ochuceno, aniž by kuchař měl možnost jídlo okusit. 

…

Když se scházíme k modlitbě, nastává posvátné ticho.

Široký kráter v zemi, do něj jeden po druhém schází stařešinové, každý se při vchodu otočí kolem své osy. Dole se tvoří kruh okolo posvátného ohně. Nahoře zůstáváme my, obyčejní smrtelníci, doprovázejíc obřad písněmi.

Neexistuje žádný harmonogram, či plán, vše probíhá intuitivně a organicky.

Cítím obrovskou pokoru a vděčnost. Vidím, jak se jednotlivý zástupci různých tradic respektují ve svých projevech a způsobech modlení. Není jen jedna cesta.

Mexická babička vříská nesrozumitelná slova, šaman z Chile se modlí beze slov pomocí silných gest a tabákových obětin, děti hrají na flétny a zpívají a pak Hare Krishna hare hare.

Bum bum bum, prokládá vše obří buben se čtyřmi bubeníky. Někteří lidé pláčou. Jiným prosvítá z pohledů silná naděje. Moje srdce buší v primitivním rytmu prastarých melodií. Moje modlitba míří vysoko, zapouští kořeny hluboko.

Na závěr přichází poselství od indiánů kmene Kogi z kolumbijských hor, a toť poselství dost jasné, jelikož při něm zasáhla matka příroda, blesk z čistého nebe, a zemřelo devět z deseti stařešinů, kteří se účastnili rituálu. Toto poselství v bodech zní:                                                                                                                                                                                                                                    

-dodržet slovo (vědomá komunikace, bez manipulace…)

-očista těla (od soli, cukru, masa), částečný půst

-splatit všechny dluhy – materiální, spirituální, vše, co není uzavřeno (např. sliby, které nebyly dodrženy, projekty, které nedošly naplnění, plány, které zůstaly jaksi ve vzduchu…)

-být lidé, ne pouze „maso“, navrátit se k lidskosti, empatii, humanitě, solidaritě

-vnímat, být pozorný, mít jasnou mysl (nenechat mysl, aby nás ovládla, praktikovat stav přítomnosti a pozornosti)

-konkretizovat, jít k jádru pudla

-darovat matce zemi, protože stále jen bereme a ani symbolicky jí nesplácíme její štědrost (např. ženy menstruační krev, atd.)

…

Když je nám poslední den dovoleno sestoupit dolů k posvátnému ohni a vzít si amulet, který jsme tam první den nechali, nadskakuji radostí, že si mohu odnést i trochu popele. Po obřadu se všichni stařešinové obejmou nejen na rozloučenu, nýbrž z jejich výrazů je cítit hluboký respekt a vděčnost, že společnými silami vyživili zažehnutý plamen. Pláči, protože cítím, že to jde, i přes rozličná vyznání a životní filozofie, můžeme táhnout za jeden provaz, můžeme tvořit společnou budoucnost, kde bude vládnout hojnost, harmonie, respekt, soucit a láska.

Při odchodu mi babička kultury muisca hledí do očí a čte v nich vesmírná tajemství. „Přicházíš zdaleka, ale před mnoha lety jsi tu žila s námi. Tančila jsi kolem ohně a v žilách ti kolovala indiánská krev. Máš tu kořeny.“ 

Ach babičko, toužím zachumlat se ti do sukní a nasávat sladké mléko moudrých silných žen. 

„Dám ti tenhle náramek, je v něm vetkané naše vědění, rituály, celý vesmír. A zítra přijď, holčičko, v Bogotě na náměstí. Ráda tě uvidím.“

 Kapky deště nám smáčí tvář, zpívají odvěké tajemství o jedné dívce, jež objevila kořeny lásky k tanci a indiánskému lidu.

…

Když jsem přišla na Bogotské náměstí, nestačila jsem se opět divit. Šlo o ženský kruh, aktivaci centrální energie, dotvoření díla Matíase de Estefana, který v tu dobu aktivoval další poslední bod v kolumbijském pralese. Podle Matíase se spirituální síla země přesunula z Asie do Latinské Ameriky. Jeho cílem je aktivovat energeticky všechna silná přírodní místa. Kolumbie je dle něj centrum, odkud se tato síla bude šířit dál do světa. S dalšími deseti ženami jsme nejdříve tančily ve spirále na náměstí a poté jsme jako had vstoupili do hlavního kostela, který byl naplněn k prasknutí, neboť tam právě probíhala nedělní mše, a celý jsme ho vykouřily kopálem…To by u nás asi neprošlo…