Bogota vs Sasaima

Prosinec 2014.

Tři týdny se toulám Kolumbií a nestačím se divit a ptát se sama sebe, proč jsem se sem nevydala už dřív…Je to tak jiný oproti Peru a přitom v něčem tak neuvěřitelně blízký. Vnímám tu ještě větší kontrasty. 

Poprvé jsem ucítila strach z lidský zrůdnosti, když jsem se setkávala s vojáky ozbrojenými samopaly. Kontroly jsou rozesety po celý zemi, v zapadlých končinách, ve městech i na vesnicích.

Bogota je pravá džungle, první město, ve kterým nejsem schopna se zorientovat a ani nechci. Nikdo se tu neorientuje, ve večerních hodinách se nevychází. Po ulicích se toulají zdrogovaný přízraky, ochlastové, bezdomovci. Město je špinavý, sevřený v horách vysoko, má svý kouzlo, fascinuje mě. Obchod s drogama, narkomafie, zdecimoval celou zemi. Politici jsou zaprodaní jako všude jinde. Kamarádka Lina mi vyprávěla o čtvrtích, kde drogy byly denním chlebem i malých dětí, válely se v ulicích za bílého dne, a tak tuto ostudu vyřešili genocidou…

Vánocemi jsou tu všichni unešeni. I ty nejprostší domky jsou ověšeny blikátkama. Celý ulice září barvama, po chodnících poletují světýlka jak na diskotéce. Každá domácnost má svůj betlém, který vystavuje na odiv a je velmi nápaditý, pozadí je většinou dotvořeno mechem, tapetama, balícími papíry, vším možným, aby to bylo pestřejší. Recykluje se, co se dá, sněhuláci z plastových kelímků a lahví atd. Vše pocukrovaný.

…

Utekla jsem z Bogoty do Sasaimy, necelých 50 km daleko. Dvě hodiny cesty a člověk se náhle ocitne v jiným světě. Bogota je 2600m.n.m, Sasaima jen 1200m.n.m. Tenhle razantní výškový rozdíl proměňuje celý klima. Slunce je živel na svým místě, tvoří, ve žluti hoří láskou nad krajem, vše rozpaluje do ruda. Obří stromy mají koruny ozdobené květy, jako vysuté zahrady ční do nebe a lákají kolibříky. Cesty hostí rudými květinami nasládlých chutí, jež v ústech křupou, jak čerstvý salát. Manga se povalují nazdařbůh okolo jako hnijící balvany, o něž už nikdo nestojí. 

Sasaima je sevřená mezi zelenými pyramidami a na místo sfingy ji stráží mocná řeka. Ach Marquezi, konečně mám tu čest navštívit Macondo. Je jako v tvých knihách, se všemi absurditami. Palmy a další giganti ověšeni blikátkama, betlém po boku sochy indiána v nadživotní velikosti, umělé stromky dokrášlující tisícileté mudrce.

Všichni se znají do nejmenších detailů. Lidé nejsou zatrpklí. Navštěvují se, sdílí své osudy, dovednosti i hořkost každodenního života a já se ptám, odkud se bere ta něha místních? Říkají mi: Mi amor, má lásko, k tvým službám…a taky mi amor, ať se ti daří, ať jsou tvé cesty požehnané…a mi amor, s tvým svolením, laskavě prosím. Respekt a úcta mužů vůči ženám a oddanost a podpora žen, kterou projevují bezostyšně svým mužům…

Výlet do řeky

Mým dokonalým průvodcem byl Fabián, ztělesněná radost.

„Fabiáne, vezmeš mně na výlet k řece?“

A Fabián poletuje jako motýl z květu na květ. Rozsévá lásku a radost. Srší nadšením, jiskří životem.

„No jasně!“

Nejdřív si opatrně ohrnuji kalhoty a našlapuju obezřetně, nechápu, že Fabián kráčí řekou v teniskách. V řece se povalují obří balvany, velký jak skály, obtáčí je liány, prorůstají jimi stromy…Ty naivko, řekni domorodci, ať tě vezme k řece a vzdej se všech očekávání. Fabián mě vzal do řeky. Přeskakovali jsme kluzké kameny, šplhali po skalách, brodili se prudkým proudem a pak mi došlo, proč jsem si měla vzít jen to nezbytně nutný…

Čelila jsem vlastnímu strachu skočit z několika metrů do padajícího vodopádu. Ach ouvej, skoky do neznáma, to není moje…Teprve až když jsem byla komplet mokrá a batohy jsme poslali po řece, jsem se dokázala totálně uvolnit a užít si tu dětskou radost objevování a překonávání sama sebe. Vstoupili jsme do jeskyně pod vodopád, klouzali se po zadku, padali a dováděli…tak to byl můj první nedobrovolný kaňoning, nebo jak se tomu říká. Přišla jsem o svůj stoletej baťůžek a stálo to za to…